Toto je blog sloužící k prezentaci mých názorů. Budu ráda, když svůj názor napíšete do komentářů. Nicméně byla bych velmi ráda, pokud by se to obešlo bez hádek, nadávek a útočení. Jsem ochotná vést rozumnou diskuzi, pokud ne Vy, nemám důvod odpovědět.
.

Duben 2017

Definice hlouposti

18. dubna 2017 v 13:03 | Circle |  Lidé a vztahy
Definice hloupého člověka není jednotná. Někdo za hloupé považuje ty, kteří nejsou dostatečně vzdělaní, jiní za hloupé považují převzdělané lidi, kteří už nevidí dál, než za špičku svého nosu. Já za hloupé považuji jiné:

Hloupý člověk není ten, kdo volí určitou stranu, hloupý je ten, kdo nevolí vůbec s domněním, že se tím něco změní.
Hloupý člověk není ten, kdo je součástí určitého náboženství, hloupý je ten, kdo se na své náboženství vymlouvá a zároveň je tak velký pokrytec, že není ochotný dodržovat pravidla své víry.
Hloupý člověk není ten, kdo nemá maturitu, hloupý je ten, kdo se zbytečně honí za titulem, aniž by mu k něčemu byl.
Hloupý člověk není ten, kdo pracuje na určité pozici, hloupý je ten, kdo se ani sám sebe neptá, k jakému účelu tato pozice je.
Hloupý člověk není ten, kdo přehnaně dbá o svůj vzhled, hloupý je ten, kdo se zajímá jen a pouze o svůj vzhled a svou hlavu ignoruje.
Hloupý člověk není ten, kdo dělá chyby, hloupý je ten, kdo přes svou zabedněnost své chyby nevidí a i když ho na ně někdo upozorňuje, není ochotný své chyby přiznat a v ideálním případě i napravit.
Hloupý člověk není ten, kdo ignoruje dění ve světě, hloupý je ten, kdo se děním ve světě nechá pohltit a už ho nezajímají věci, které jsou v jeho bezprostřední blízkosti, které reálně může ovlivnit.
Hloupý člověk není ten, kdo má nízké IQ, hloupý je ten, kdo se výší svého IQ chlubí, aniž by mu došly jeho nedostatky.
Hloupý člověk není ten, kdo je zlý na ostatní lidi, hloupý je ten, kdo si to neuvědomuje a prohlašuje o sobě, že je ultimátně dobrým člověkem.
Hloupý člověk není ten, kdo lže, hloupý je ten, kdo sám sobě nalhává a do těchto lží zatáhne všechny ostatní ("Brát drogy každý týden je naprosto v pořádku a nic ti to neudělá. Já jsem úplně v pohodě." pravil a hned jak přišel domů, rozbrečel se a neznal důvod).

Co tím vším chci říct? Že "hloupé" chování někdy není hloupé, jak se může zdát. A nakopak že i "chytré" chování může být mnohem hloupější, než cokoliv jiného.

A hlavně - pokud blbec uzná, že je blbcem, blbcem již není.

Kokain

13. dubna 2017 v 11:59 | Circle |  Návykové látky
Nebudu tu mluvit o účincích, ani o tom, jak kokain správně užívat. Jen by si lidé měli uvědomiž, že i když kokain nepůsobí nijak dlouho a nijak silně, stejně je to tvrdá droga, která vytváří fyzický návyk poměrně rychle (v mém případě po dvou užití za týden). Dlouhodobé užívání může vážně zamávat s lidskou myslí a předávkování kokainem hrozí už po prvním gramu (u jedinců s nižší váhou pochopitelně).

Já se tu chci ale zmínit o tom, co za takovým kokainovým večírkem stojí a málokomu to dochází.

Kokainoví baroni rozhodně nejsou miláčci, co by vás pohladili po vláskách, když se jim budete chtít vybrečet na rameni, že jste nebyli schopní prodat všechno, co vám dali. S největší pravděpodobností dojde na fyzické násilí. S ještě větší pravděpodobností dojde na to, že budete muset někoho zabít. Děsivých příběhů z drogových kartelů je hodně, pokud se na to chcete podívat zábavnou a docela i přestou formou, doporučuji seriál Narcos.

Pokaždé, když si tady v Evropě koupíte gram kokainu, měli byste si uvědomit, odkud vlastně pochází a většinou ani nemáte šanci se to dozvědět. Co vím, tak většina českého kokainu pochází z Argentiny, ale nevsadila bych na to vlastní život. K tomu, aby se sem dostal, ho musí někdo propašovat. Je dost možné, že šňupete kokain, který někdo dovezl ve vlastním zadku. Je dost možné, že někomu jeden kondom naplněný kokainem praskl, což znamená zdlouhavou a dost odpornou smrt. Je dost možné, že se tu dostal společně s banány, či jiným zbožím. Způsobů, jak kokain propašovat je nepočítaně.

To mluvíme jen o dopravě. A co samotná výroba? Pracovní podmínky rozhodně nejsou dobré, bohužel pro většinu takových lidí je to jediná možnost přivýdělku. Dost často se stává, že díky nedostačujícím ochranným pomůckám, si vyrábějící zruší plíce, či nosní přepážku. Výroba kokainu je totiž dost toxická. Chcete si stěžovat? Nemáte šanci. Jakmile si byť jen trochu zastěžujete, je velká možnost, že už znovu nespatříte světlo světa.

Vaším kokainovým večírkem říkáte, že je vám úplně u prdele, kolik lidí kvůli tomu zemřelo, hlavně že si užíváte večírek. Nehledě na to, že čistý kokain v Evropě neseženete. Chtěla jsem napsat, pokud nejste bohatý, ale ani vyšší cena nezaručuje, že je kokain stoprocentně čistý. Způsobů, jak se kokain ředí, je také hodně. Od omítky, přes pervitin až po obyčejnou vodu (což je nejlepší varianta).

Zkuste se nad tímto zamyslet, než si šňupnete úhledně narýsovanou lajničku, třeba už nebudete mít chuť...jako já.

Jak by se tohle mohlo vyřešit? Jak jinak - legalizací.:)

You will never understand

12. dubna 2017 v 11:03 | Circle |  Lidé a vztahy

























Tuhle písničku jsem včera poslouchala asi třikrát. Kdo neumí anglicky, tak popíšu, o čem je.

Je to o holce, co dojede z Řecka (pravděpodobně do USA). Její otec je bohatý. Ona chce žít, jako "běžní lidé" (common people) a tak ji chlap zavede do supermarketu, kam jinam. Řekne jí, ať si představí, že nemá žádné peníze. Ona se zasmála. "Čemu se směješ? Vidíš, že by se tady někdo smál?". Může si pronajmout byt, ale nikdy nepochopí, jaké to je být běžným člověkem. Nikdy tak nebude žít, protože když bude na dně, vždycky může zavolat svému tátovi a požádat ho, aby ji z toho dna vytáhl. Nikdy jí nebude proklouzávat život mezi prsty. "Nemáme rádi turisty." řekl chlap.

Tato píseň mě přivedla k zamyšlení. Jsem "běžný člověk", když jsem se narodila do rodiny, která patří k vyšší střední třídě. Narodila jsem se do rodiny, která nikdy neměla vyloženě nouzi o peníze. V určitých chvílích mi opravdu stačilo zavolat našim a říct jim o další tisícovku, protože jsem neměla co jíst.

Jenže situace se změnila mým vlastním rozhodnutím. Řekla jsem si, že už nikdy nepříjdu za rodinou s tím, že je žádám o peníze a peníze, co mám našetřené, utratím za domácnost. Za to, aby si mé děti mohly žít v pohodlí, když ne v luxusu. Za rekonstrukci koupelny, za zálohu na barák...zkrátka už nechci, abych musela někoho o něco žádat. A proč jsem to takhle udělala?

Protože chci žít jako běžný člověk. Chci aby tak žily i mé děti. Protože život v luxusu otevře dveře jen do luxusních restaurací. Luxus ale není skutečný život. Život běžného člověka je pro mě ten nejzajímavější. Člověk si uvědomí, co vlastně život je. Že to není o drahých zážitcích a značkových mikiných. Že je to o hledání toho svého i za co nejméně peněz. Tohle je život běžných lidí.

Na základě tohoto uvědomí jsem vedla rozhovor se svým mužem. Vzpomněli jsme si na pár našich kamarádů. Jednomu z nich bude brzy 50. Pořád bydlí u rodičů, tudíž nemusí platit nájem. Jídlo mu vaří máma a jeho mozek je na úrovni pětiletého dítěte. Vůbec si neuvědomuje důsledky svých rozhodnutí a protože je přece "umělec", tak nemůže pracovat jinak, než pořádáním akcí...což mu rozhodně nevynáší tolik, aby se od mámy odstěhoval. Dalšímu z nich je 30 a rodiče mu platí nájem, jídlo, akce a drogy. Na školu se vysral a já se teď jen ptám, co vlastně chce dělat. Ne jeho, protože mi na to nikdy neodpoví. On chce žít ze dne na den. Přesně tak, jak jsem chtěla kdysi žít i já. Další je moje sestra, která 8 let studovala, aby jí rodiče dávali peníze. Nakonec vystudovala pseudoumělecký obor, který je sám o sobě úplně k hovnu. U toho pracovala za barem a když se dala dohromady s jejím současným manželem, přestala i pracovat a jen "studovala" (rozuměj chodila po večírcích a chlastala, co to dá).

Nechci takové lidi soudit, jenže tohle podle mého není život. Život je podle mého určitý osobní vývoj. Nejde o to, jak je kdo studovaný, ale co sám se sebou chce dělat. Když mi někdo řekne: "Já vím, že tahle má vlastnost je špatně, ale mě se s tím nechce nic dělat.", tak ho neberu vážně, protože on sám sebe vážně nebere. Postavil se k životu sobecky: "Je mi jedno, jak má špatná vlastnost ovlivňuje ostatní, hlavně že já nemusím nic dělat.".

Zkuste si to někdy. Řekněte rodičům, že vám nemají dávat žádné peníze. Zkuste si vydělat sami na sebe, aniž by za vámi někdo stál. Zjistíte, že za neuvěřitelně krátkou dobu dospějete a uvědomíte si, jak to mohou mít někteří lidé těžké, protože nemají tak skvělé rodiče, jako vy. A zároveň si važte svých rodičů (pokud je to možné), protože oni by ty peníze mohli posílat úplně jinam. Mohli by si vyjet na cestu kolem světa, mohli by si v podstatě koupit nový dům, ale oni se rozhodli, že vás budou živit při studiích. Važte si také toho, že můžete studovat, aniž by vás práce zdržovala od školních povinností. Nemá to tak každý...

EGO

11. dubna 2017 v 9:21 | Circle |  Lidé a vztahy
Včera jsem šla po ulici a viděla dva popeláře. Byla jsem už dost unavená, tak jsem je obešla, jako kdyby tam ani nebyli. V ten moment mi došlo, kolikrát jsem takhle obešla člověka, kterého celá společnost nutně potřebuje. Došlo mi, jak jsem se dřív tvářila na zedníky, popeláře, uklízečky...ve své podstatě to pro mě nebyli lidé. A proč jsem si o nich myslela tohle? Protože jsem byla přesvědčená, že takhle nikdy nemůžu skončit. Že jsem na taková povolání moc chytrá. Až jsem jednoho dne neměla jiný příjem, než z uklízení hospody.

Ono vlastně nezáleží na tom, jak je kdo chytrý, jak je kdo studovaný, záleží pouze na tom, jak se chová k ostatním. Můžete být klidně lékařem, ale pokud jste arogantní idiot, je vaše hodnota ještě nižší, než hodnota pokorného popeláře. Můžete být klidně i tím popelářem, ale pokud jste arogantní idiot...no opakovat se nebudu.

Lidé v dnešní době moc bazírují na vlastním egu, aniž by jim došlo, jak moc je ego zbytečné. Ego více škodí, než pomáhá. V čem? Tak si představte, že si o sobě myslíte, že jste nejlepší v oboru. Třeba vám to i pár lidí řeklo a vy pak chodíte s nosem nahoru a všude rozkřikujete, jak jste dokonalí. U takových lidí si řeknu, že s nimi nechci mít nic společného. Pokud by mi architekt řekl, že je nejlepší architekt v republice, jeho služby bych nevyužila, protože mu chybí pokora a tím pádem jeho domy budou pořád stejné. Bude na nich spousty chyb, protože si architekt přes své ego neuvědomí, že by se mohl posouvat dál.

Znám takových lidí spousty a garantuji vám, že ten, kdo se moc chválí, moc dobrý není. Nemá totiž motivaci jít dál. Je zkrátka přesvědčený, že je nejlepší a že se zlepšovat nemusí. A třeba i nejlepší je, ale jen na omezenou dobu. Pak začne padat na hubu a bude v háji z toho, že se mu všechno sesypalo, jako domeček z karet. Tohle přináší ego.

Máme ve firmě jednoho kolegu. Ze začátku mi připadal v pohodě. Pak jsem s ním ale zašla na oběd a od té doby mám k němu obrovské antipatie. Řekl totiž, že ve firmě končí. To by mi až tak nevadilo, ale způsob, jakým skončil, mi připomněl sebe samotnou v dobách, kdy mé ego bylo neotřesitelné. "Řekl jsem šéfovi, že odcházím a chtěl jsem se s ním domluvit, aby mě pustil dřív. Ideálně do konce týdne. Mám přece tak úžasnou nabídku práce! Oni mě tam chtějí! Po půl roce se ozvali, jsem asi fakt dobrej. Šéf je ale idiot. Chce, abych si za sebe našel náhradu. To se mi ale nelíbí, já chci jít do nové práce!" JÁ, JÁ, JÁ. Tohle jediné jsem slyšela a tak jsem mu na to odpověděla: "Šéfovi se nedivím. Máš dvouměsíční výpovědní lhůtu a ty po něm chceš něco navíc. On ti jen řekl podmínky k dřívějšímu odchodu.". A nakonec toho všemu mu slevil: "Dokud nedoděláš to, co máš rozdělané, tak nemůžeš odejít dřív.". A on, místo toho, aby zabral a svou práci dělal pořádně, tak musí všechno předělávat natřikrát a pořád si jen stěžuje, že nemůže odejít dřív.

Nepřeji mu nic špatného, ale nejsem si úplně jistá, jestli s takovým přístupem v životě pochodí. Přístup "Já jsem ING a tak se ze mě poserte.". Úplně stejný přístup, jaký měli mí spolužáci z gymplu. Povýšenecký a bez jakékoliv známky pokory. nedivím se, jak si náš učitel biologie stěžoval, že dnešním gymplákům chybí pokora. Chtěla bych se s ním někdy vidět a poděkovat mu za všechno, co mě naučil. I když mi 90% věcí došlo až teprve před nedávnem (jsem 4 roky ze školy), stejně mi dal do života tu nejcennější lekci. Lekci, která mě naučila, že nejsem o moc lepší, než ostatní. Že dělám chyby a musím se z nich poučit. Že nejsem na tomto světě sama.

Skromnost a pokora - dvě nejcennější lidské vlastnosti. Vlastnosti, které se dnešní společnost snaží zbavit hesly: "Buď svůj!", "Probuď své ego!", "Pěstuj své sebevědomí."...prázdné a nic neříkající fráze.

A právě díky egu a aroganci už některé lidi nechci poslouchat. Zkrátka jim jejich úspěchy nevěřím a hlavně člověk jen poslouchá žvásty a ani ho ten druhý nepustí ke slovu. A když už vás ke slovu pustí, stejně vás neposlouchá. Proč? "Protože teď mám slovo JÁ!"

Exekuce a proč vlastně vznikají?

7. dubna 2017 v 9:36 | Circle |  Lidé a vztahy
Když si představíte člověka s exekucí, koho vidíte? Chronického neplatiče, co zneužívá svých věřitelů, nebo člověka, co se pod tlakem společnosti dostal až na dno? Já vidím oba dva. Ne všichni jsou hodní, ne všichni jsou zlí. Je to tak nějak napůl a právě proto je důležité, aby lidé měli šanci, když jsou na úplném dně.

Můj táta si kdysi půjčil neuvěřitelné množství peněz. Nebudu vám tady vysvětlovat, co všechno se stalo, ale podle čisté logiky věci už mu měli dávno zabavit barák, který si za půjčené peníze postavil. Proběhlo několik soudů, u kterých vždy říkal, ať si ten barák nechají, ale o tom nikdo nechtěl slyšet ani slovo. A proč? Víte, za každý soud získá právnická firma dost peněz (někdy i k milionu) a pokud víte, že věřitel takovou společnost vlastní, tak tam něco nehraje. Nehraje tam i více věcí, jako třeba dvě verze smlouvy o půjčce. Tím neříkám, že je můj táta svatý, v první řadě si měl odpustit super barák s bazénem a radši si takovou částku nepůjčovat...ale i ten nejhodnější a nepoctivější člověk se může nechat zlákat třpytivým leskem zlatého vejce.

Nyní je v exekuci a vůbec neví, co má dělat. Barák za tu dobu ztratil na hodnotě (kdo by se taky staral o barák, o kterém ví, že mu ho jednoho dne zabaví) a táta nemá šanci splatit ani poplatky exekutorům.

A právě pro takové lidi je určen zákon o osobním bankrotu, což se pochopitelně nelíbí bankám. Jenže já jsem toho názoru, že mnoho bank napůjčuje miliony lidem, o kterých si předem nic nezjistí. Akorát projdou rejstřík dlužníků, jestli člověk není v exekuci a jestli mají pravidelný příjem a to je vše. Jenže banky nenabízí pojištění proti ztrátě zaměstnání, nikdo se ani nedívá, jestli je člověk ze svého platu hypotéku schopen splatit ještě předtím, než půjde do důchodu. Stačí jeden krok vedle, který většina lidí nedokáže ovlivnit. Nemoc, úraz, ztráta zaměstnání, přírodní katastrofa...člověk zkrátka nemůže pohlídat vše.

O novém zákonu jsem narazila na jeden zákon "Půjčil jsem 100k jednomu pánovi, aniž bych si ho předtím prolustroval. Má teď na kontě 10 exekucí a nesplatil mi ani korunu. To mám kvůli novému zákonu o peníze přijít?". Ano, máš. Sám jsi zmínil chybu, kterou jsi udělal a teď za ni musíš platit. Takhle to ve světě funguje. Nikdy nepůjčuj peníze člověku, o kterém víš, že má ve zvyku neplatit své závazky. Člověk akorát vidí, kolik vydělá na úrocích a víc ho nezajímá. A ne, nesouhlasím s tím, že o některých lidech se takové informace nedají dohledat. Zkuste se jen poptat v okolí a zjistíte tolik věcí, které vás přinutí takovému člověku nepůjčit.

Lidé zkrátka dělají chyby a za ně musejí platit. Můj táta už zaplatil hlavně svou duševní pohodou. Není schopný se pořádně uklidnit, není schopný spát a není schopný začít jíst zdravě, i když je v takovém stavu, ve kterém by mohl dostat infarkt každým dnem. Je mi ho líto a zároveň nadávám na jeho bláhové mladé já.

Buďme schovívaví k lidem v dluhové pasti. Mnohdy za své dluhy nemůžou ani oni sami.