Toto je blog sloužící k prezentaci mých názorů. Budu ráda, když svůj názor napíšete do komentářů. Nicméně byla bych velmi ráda, pokud by se to obešlo bez hádek, nadávek a útočení. Jsem ochotná vést rozumnou diskuzi, pokud ne Vy, nemám důvod odpovědět.
.

Únor 2017

Diskuze

22. února 2017 v 13:33 | Circle |  Lidé a vztahy
Ráda si s lidmi povídám. Ale jen v případě, že mě lidi poslouchají a jsou ochotní se zamyslet nad tím, co jim říkám. Jinak nemám důvod mluvit a už vůbec nemám důvod se zamýšlet nad tím, co říká ten druhý. A právě proto nemluvím téměř nikdy. Ne že bych neměla co říct, ale proto, že když něco říkám, tak nikdo vůbec nechápe, co tím chci říct. Není to tak, že bych volila špatná slova, lidé zkrátka odmítají posouchat víc, než jednu větu a i s tím mají problém.

Jak podle mého vypadá rozumná diskuze?
"Nebe je šedé."
"Hmm, máš pravdu, ale pouze když je zataženo."
"Nemusí to tak být vždycky. Může nastat i smogová situace."
"Jistě. Obecně ale můžeme říct, že je nebe modré."

Jak podle mého vypadá diskuze, díky níž s daným člověkem nemám potřebu mluvit?
"Nebe je šedé."
"Tak to v žádném případě! Nebe je modré!"
"Ne, nebe je šedé."
"Jsi debil? Nebe je modré, to jsme se učili už v mateřské školce."
"Ale dnes je zataženo."
"To je mi jedno, co je dneska. Nebe je prostě modré."

Na prvním případu vidíte, že obě dvě strany jsou ochotny poslouchat a nad danou větou se zamyslet. Na případu druhém vidíte, že jedna strana je absolutně bezbranná, zatímco ta druhá jen útočí. Bohužel, případ číslo dva je častější.

Jako lidi máme tendence mluvit o svých názorech, aniž by to bylo úplně potřeba. Někdy to u stolu vypadá, jako kdyby každý zúčastněný měl na čele vytetovaný jeho názor a ostatní měli v ruce červenou fixu a začali přepisovat názory ostatních, aby vypadaly, jako ty jeho. A já se ptám proč? Proč vůbec vytahovat něco tak osobního, jako je názor, když o tom tématu ani nebyla řeč?

Jednou jsem seděla v hospodě. Vedle mě seděl jeden kluk a docela příjemně jsme si povídali. O takových obecnostech jako je práce, jak se v životě máme a tak dále. Když najednou zničehonic slyším "No a ti muslimové, ti nám tady vypálí celou Evropu.". V celé diskuzi ani jednou nepadla zmínka o náboženství, muslimech, uprchlících, historii, o ničem. Prostě to z něj vyletělo. Já jsem jen pozvedla obočí a řekla "Není třeba se o takovém tématu bavit." "A proč jako?" "Protože mám na to jiný názor a dnes na hádky nemám náladu." "No ale..." "A co říkáš na to, jak nám barmanka natočila pivo, dobrý, že?" a kluk jen hleděl, napil se piva a dál jsme si povídali, aniž bychom měli potřebu vytahovat naše názory. A jak nám bylo dobře.

Na světě je totiž tolik věcí, o kterých můžeme mluvit, aniž bychom dali najevo, jaký máme názor. Jistě, pokud už je se diskutující znají delší dobu, na diskuzi i názorech vždycky dojde. Pak už je jen na nich, jestli jim to za to stojí a nebo ne.

Dlaší příklad z mého života je diskuze s člověkem, jehož názory byly neotřesitelné. A já se o nich nechtěla bavit. Celou diskuzi vedl jako souboj. Já jsem něco řekla a okamžitě jsem dostala přednášku o tom, jak moc se mýlím. Téma bylo systém a státy. On je těžký kapitalista, já zase socialista. Jeho cílem bylo ze mě udělat kapitalistu. Mým cílem bylo bavit se s člověkem, který mě zajímá, ale o jeho názorech už jsem slyšela dost a ani jeden z nich mě nepřesvědčil. Za celé ty tři dny, co jsem u něj byla, jsem mu říkala "Já se o tom bavit nechci, už mi ta diskuze není příjemná." a jediné, co jsem na to slyšela "Mně ale příjemná je! Já si chci povídat o našich názorech!". Postupem času už jsem jen vymýšlela způsoby, jak odejít, nebo alespoň donutit ho, aby nemluvil a dal mi pokoj. Od té doby jsem ho neviděla a veškerý respekt, který jsem k němu měla, se úplně ztratil. Zkrátka a dobře jsem neměla chuť poslouchat, jak si někdo povídá sám se sebou. Na to jsou blogy ne?;)

Zkrátka a dobře - co je špatného na tom, si povídat o tom, co máme rádi. Jakou hudbu máme rádi, co děláme ve volném čase, jaké je dnes počasí a podobně. Vždyť i ta nejjednodušší témata mohou být pro diskuzi mnohem snesitelnější, než dalekosáhlá diskuze o tom, jestli spolu souhlasíme a nebo nesouhlasíme.

Nakonec jen řeknu, že nemusíte v lidech hledat, v čem s nimi nesouhlasíte. Vždyť je to úplně jedno. Spíš hledejte, jestli máte společné zájmy, o kterých si můžete něco říct. Nakonec je diskuze plná smíchu a ne plná nasraných xichtů...což? :)

Mít vše pod kontrolou

21. února 2017 v 16:20 | Circle |  Lidé a vztahy
Touha po moci neznamená jen touha po slávě, či nejvýšším postu kariérního žebříčku. Touha po moci znamená touhu po kontrole. A už je jedno, jestli se jedná o sebekontrolu, nebo kontrolování životů ostatních. A tím se dostávám k workoholismu, o kterém dnes budu psát.

Je to velké téma. Většina lidí si totiž neuvědomuje, jak destruktivní workoholismus je. Uvědomí si to až ve chvíli, kdy je pozdě a kdy je třeba i přemýšlet o odchodu ze zaměstnání, které člověk nezvládá. Jenže jak se tomu vyvarovat? Naučit se říkat "NE!". A nemyslím tím ne chlastu, drogám, cigárům, ne lenosti, depresím apod. Myslím tím ne na věci, které se zkrátka nedají zvládnout. A začít s tím už od začátku.

Někteří to znají moc dobře. Dojdou do nové práce a protože běžnou agendu zvládají docela dobře, začnou přijímat úkoly z jiných odvětví. Času na to mají dost a hlavně jim čas strávený pětiminutovým surfováním připadá neproduktivní a neužitečný. Raději se poptají, jestli někdo něco nepotřebuje. A kolegové si na to zvyknou. Začnou si říkat "Dej to tamtomu, on je superman, on to zvládne.". A takový člověk to zvládá i docela dlouho. Roky. Pak se ale něco zlomí. Firma narůstá a člověk už nezvládá svou práci. Proč? Protože má dost úkolů ještě z předešlého měsíce, které nutně potřebují dodělat. Začne teda flákat svou práci a dostane se do koloběhu absolutního nestíhání. V takové chvíli už člověk vstává s tím, že se potřebuje vyzvracet, pevnou stolici už měsíce neviděl a mimo práci nedokáže přemýšlet o ničem jiném, než o zadaných úkolech.

U takových lidí jde o touhu mít vše pod kontrolou. O touhu po tom, být ze všech nejpracovitější, nejlepší. Mít tu moc říct "Jojo, zvládnu to, jako všechno.". Jenže ani ten nejworkoholikovatější workoholik není stavěný na takovou zátěž. Podepisuje se to na jeho osobním životě, který postupem času mizí, až není vůbec žádný.

Workoholici si tohle všechno často neuvědomují. Mají moc a postavení ve firmě, lidé se k nim staví s respektem. Zároveň (a to je ten největší paradox) nemají pod kontrolou vůbec nic. Je to jako kdybyste se snažili mít sterilní čistotu v malém bytě plném koček, psů a batolat. Uklidí jednu věc, má z toho sekundu dobrý pocit, dokud to někdo nezapatlá sirupem. V určitém období mají nad tím vším nadhled a říkají si, jak to všechno zvládnou, aniž by jim došlo, že tolik bytostí do jednoho bytu nepatří.

Když jsem pracovala jako prodavačka jízdenek, měla jsem tam jednu kolegyni. Cituji a myslím si, že docela přesně.
"Já v práci nepiju, abych nechodila na záchod. Pak stihnu víc práce."
"Na lidi odmítám být milá, pak jsou rychleji pryč a já jich zvládnu víc."
"Prosimtě zajdi mi pro oběd, já potřebuju pracovat."
"Já nepotřebuji jíst, někdy nejím i 4 dny a je mi dobře."
Byla to také prodavačka jízdenek. Je to práce, kde sice 4 hodiny musíte makat, jak šroubci, ale dalších 6 hodin hrajete hry na internetu. Pauzu na záchod i oběd si tam mohl dovolit každý, jen díky ní se z práce stalo dokonalé peklo. Tato paní totiž byla neuvěřitelně vystresovaná a přepracovaná a tuto špatnou energii rozdávala do okolí. Když jsem došla z obědové pauzy o minutu později (ano o minutu, to si nevymýšlím), tak byl oheň na střeše. Odnášeli to hlavně její spolupracovníci, na které měla stejné nároky, jako sama na sebe. Měla tedy nad ostatními obrovskou moc, ale zároveň šlo vidět, jak ji to vnitřně ničí a díky tomu nenáviděla úplně celý svět.

Dejte si pauzu. Odpočiňte si. Zapomeňte na chvíli na práci a uvolněte se. Odpočinek je stejně produktivní, jako práce. Připomínejte si to dostatečně často, abyste nedopadli tak, že už nezvládnete ani vstát z postele a do té práce dojít.

Jak zvártit neodvratitelný konec?

12. února 2017 v 9:40 | Circle |  Lidé a vztahy
Občas mne napadne taková temná myšlenka. "Co když jsme jako lidstvo na konci cesty?"

Nechce se mi tomu věřit, ale s každou novou zprávou na aktualne.cz, či na hlavní stránce seznamu, mi přijde je to tak je. Do pár let proběhne válka s Čínou, což znamená další světový konflikt. Bude se chtít spojit Evropa s USA? Nebo zůstane na pozadí? Nebo ji během té doby obsadí Rusko? A nenajde se nakonec doktor Divnoláska, který nám zajistí nenávratný konec?

Zatím mám určitou naději. Na světě je totiž plno chytrých lidí, kteří by chtěli konci lidstva zabránit. Ať už jde o Elona Muska a jeho mise na Mars, nebo o Stephena Hawkinga urgující na lidstvo, aby se ozšířili po celém vesmíru...co když je ten konec jen pro lidi, co zůstanou na Zemi? Co když naše rasa bude cestovat z planety na planetu? Co když i Země je další přechodnou planetou v lidském objevování? Co když všechny ty mýty a náboženské příběhy jsou založeny na pravdě? Akorát se děj neodehrával na naší planetě?

Možné je vše a jak říká můj otec: "Jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdy neodhalíme. A právě proto je ten život zábava.". Takže co jako lidstvo musíme udělat? V první řadě bychom měli všichni držet při sobě. Jak ti nejchudší a nejnemocnější, tak ti nejbohatší a nejvznešenější. Všichni musíme táhnout za jeden provaz, jinak se opravdu řítíme do jistého konce, ze kterého není úniku.

Což je úkol hlavně pro nás. Místo toho, abychom se hádali a diskuzi vedli jen formou věčné a nesmyslné argumentace, měli bychom přijít na to, co nás jako lidi spojuje. Proč se neustále hádat o uprchlícíh a zdravé stravě, když si můžeme říct "Ok, tady spolu nesouhlasíme, pojďme najít něco společného." a nakonec zjistíte, že se všemi těmi lidmi, se kterými jste se hádali o naprosto nepodstatných věcech, máte společného víc, než byste kdy řekli. I jeden pitomý seriál, který po večerech sjiždíte s popcornem může být začátek nového a neočekávaného přátelství.

Pojďme celý tento koloběh válek a hádek uzavřít a ukažme těm nahoře, že chceme být jednotní, že si nechceme hrabat jen na svém písečku, že chceme vytvářet novou a lepší společnost. Pojďme ten svět nakopnout a nečekat jen na konec.

Revoluci? Vážně?

4. února 2017 v 13:22 | Circle |  Politika
Řekněme si to upřímně. Svět jde zkrátka do prdele. Někteří lidé nemají na nájem, i když pracují od nevidim do nevidim, někteří lidé mají zase tolik majetku, že už pomalu neví, co s ním, příroda se jaksi ignoruje a moc je v rukou psychopatů. Zdálo by se, že by byla třeba masivní revoluce. Jenže má to háček...
Většina revolucionářů (ať už jde o extrémní levičáky, či pravičáky) má sice nádherné myšlenky a pokud by se všichni lidé na této myšlence shodli, byl by ráj na Zemi. Jenomže to je to, lidé se zkrátka a dobře neshodnou. Vždycky bude v davu jeden, kterému se to líbit nebude. To je první věc.
Druhou věcí je přechod z jednoho státního systému do druhého (klidně nestátního). Mnohdy je to proces, který si žádá roky příprav a uskutečnění je snad ještě složitější, než to samotné plánování. Jak totiž chcete říct lidem, kteří už jsou desítky let zajetí do určitého systému, že všechno na čem pracovali, bylo k ničemu, protože si někteří lidi řekli, že by to mělo být jinak. Začnou protesty, může to skončit i občanskou válkou, kde povětšinou prohrají všichni zúčastnění.
Já se zastávám názoru, že Evropská unie, i když má spoustu much, je to nejskvělejší, co se Evropě mohlo stát. Ne kvůli dotacím, či dalším výhodám. Uvědomuji si, že má i spousty nevýhod, které mě doslova vytáčí. Co se mi ale na EU líbí je sjednocení Evropy. Vyskytujeme se v dobách, kdy bude třeba hájit naše zámy před těmi ruskými, či americkými. Pokud Evropa nebude jednotná, bude rozpolcená, jako to bylo ve dvacátem století. Žádný stát EU není tak silný, aby se mol ubránit takovým velmocem, jako je Rusko, USA či Čína. Nenechme si vzít ty poslední zbytky suverenity, co máme, ačkoliv s mnoha nařízeními nelze souhlasit.
Řešením současného stavu věcí není převrat, ten by to ještě zhoršil. Řešením je držet pospolu a pracovat na věcech, které jsme již vybudovali. Žádné zřízení se nestane úžasným za 20 let. Na to, aby se projevily dobré stránky jednotlivýc vlád, je nutné počkat minimálně 20 let a dalších 20 let je třeba na nich pracovat. Až po 40 letech můžeme říct, že je počátčení krize zažehnána a i tak si musíme nechat dalších 20 let na ustálení zaběhnutých věcí.
Teď, co aktuálně můžeme dělat, je nevolit oligarchní debily. Ten aktuální, co sedí na postu ministra financi dělá ramena, jak je ČR v přebytku. Jenomže to není kvůli němu, to je kvůli krokům, které udělal Kalousek a za které ho vyštípali (a upřímně, jeho korupční aféry jsou vedle těch Babišových úplně nulové). Je to průser a lidi to nevidí. Ani nechtějí vidět, o politiku se aktivně zajímá málokdo a když už, tak to opravdu začíná a končí u článků v Blesku.
Takže lidi, držme se, kolotoč začíná a obávám se, že jen tak neskončí.

Práce fakt není dost

2. února 2017 v 15:39 | Circle |  Lidé a vztahy
"Práce je dost, jen lidem se nechce pracovat."...no, není to až tak úplně pravda.

Představte si situaci - svobodná maminka má práci v kanceláři. Vychází docela dobře, protože má nějaké peníze v rezervě. Jenže nastane snižování stavů a maminka o práci přijde. Co teď? No dobře, jde na pracák, kde dostane sociální dávky. Má i odstupné, to si nechá na horší časy a zkouší hledat práci. Jenže práci v kanceláři nedostane. Je jí už něco přes 40, má za sebou akorát gympl a jedinou práci, kterou by mohla sehnat, tak je ve výrobě, kde by musela mít 12 hodinové směny. Nemá nikoho, kdo by jí děti hlídal a na chůvu nemá peníze. Tak shání dál a dál. A je to už půl roku a i když se snaží sebevíc, tak o práci, kterou by mohla zkloubit s faktem, že má děti, ani nezavadí. Takže je na dávkách dál a občas jí pod ruku připadně nějaká brigádka. Jen si musí hlídat, aby si nevdělala víc, než 5000kč měsíčně, jinak by o dávky přišla. Po půl roce shánění je už paní unavená. Chodí každý týden minimálně na jeden pohovor, ale nic jí nevyšlo. Sebevědomí jí postupně mizí a díky tomu už ani není schopná na pohovorech působit jako někdo, kdo o danou práci stojí. Další věc je, že i když nějakou práci sehnala, tak výplata je o tisícovku nižší, než kdyby zůstala na pracáku a to si nemůže dovolit, protože už vyplýtvala veškerou rezervu na opravu pračky a na školní výlety pro děti.

Tohle je reálná a opravdu hojně se vyskytující situace. Zneužívání sociálních dávek jako takových, je opravdu mizivé procento ze všech vydaných dávek (a podíl cikánů na dávkách je zhruba stejně velký, jako bílýc na dávkách).

Práce je sice dost, ale jaké práce. Ne každý je schopný dělat jakoukoliv práci. Já osobně nejsem schopná dělat déle, než 8 hodin denně, při delších směnách jsem absolutně nepoužitelná (a když říkám nepoužitelná, tak opravdu nepoužitelná...jako tak moc, že mi padají věci z rukou, nedokážu ani pořádně zaostřit a tak dále...). Někteří mají to štěstí, že jsou schopní dělat kdekoliv a kdykoliv. Někteří mají to štěstí a jejich šéf jim zaplatí rekvalifikační kurzy (které si většina lidí nemůže dovolit a pracák vám kurzy rozhodně neproplatí, pokud jste v tom oboru nikdy nedělali a nabídka je natolik omezená, že si běžný člověk pomalu ani vybrat nemůže). Někteří mají to štěstí a seženou práci hned týden po vyhazovu, protože si vyhazov tolik neberou.

Prostě a jednoduše - lidé jsou různí a nemůžeme soudit nikoho jiného, než jsme my sami. Nikdy totiž nemůžeme vědět, s čím vším se ten člověk musí potýkat.