Toto je blog sloužící k prezentaci mých názorů. Budu ráda, když svůj názor napíšete do komentářů. Nicméně byla bych velmi ráda, pokud by se to obešlo bez hádek, nadávek a útočení. Jsem ochotná vést rozumnou diskuzi, pokud ne Vy, nemám důvod odpovědět.
.

Nejhorší, co bláznu můžete udělat je nazvat ho bláznem

12. ledna 2017 v 12:16 | Circle |  Lidé a vztahy
Hned na začátek bych ráda zmínila, že nejsem psychiatr, ani student psychologie. Jsem holka s hraniční poruchou osobnosti a právě se snažím přijít na způsob, jakým projevy této poruchy zmírnit. Ráda bych se tedy podělila o názor, co na danou problematiku mám. Je možné, že jej po čase změním.

Diagnózy se dnes rozdávají jak na běžícím páse. Pokud ji člověku neudělí psychiatr, diagnostikuje se sám (což je největší blbost, co člověk může udělat). Existují různé způsoby, jak k diagnózám přistupovat. Buď to bereme z neurologického hlediska, kdy jde o nedostatek či přebytek určitých neurotransmitterů, nebo to bereme z toho psychologického, že jde čistě o osobnost člověka. Nicméně z pozorování svého okolí mohu potvrdit, že určitou úroveň poruchy osobnosti má úplně každý. Třeba se s tím dokázal vyrovnat již v útlém věku, nebo to na něj teprve přijde. Nebo to na něj nepřijde nikdy, protože nezažije natolik traumatickou událost, aby to s ním zamávalo.

A právě proto nejhorší, co člověku můžete udělat je udělit mu diagnózu a zavřít ho do léčebny. Nejsem fanda takových zařízení a nepřipadá mi, že by to v mnoha případech bylo potřeba. K mnoha psychologickým obtížím se nemusí přistupovat stylem "Jsi nemocný, musíš se léčit.". Stačí jen disuze. "Postižený" má nárok říct svůj názor na léčbu, což se u psychiatrů neděje. Pokud někomu prášky nevyhovují, tak je to projev choroby a musíme ho narvat ještě jinými oblbováky, aby tolik nemluvil. Takto léčený člověk má problém zařadit se do společnosti. S léčbou pacient musí vždy souhlasit, jinak nemá efekt.

Osobně mi nejvíc pomáhá diskuze. Když o svých problémech můžu otevřeně mluvit. Když si to totiž člověk řeší všechno v hlavě, jsou ty problémy mnohem náročnější, než ve skutečnosti jsou. Jak je slyším nahlas, najednou jsou o tolik jednodušší a přistupuje se k nim lépe. Problém je v tom, že psychoterapie stojí hodně peněz a ze zdravotního pojištění je hrazená jen ta nejběžnější psychologická pomoc a nebo pak léčba psychiatrem. Zároveň hraniční poruchou se nezabývá moc lidí, je to poměrně náročná porucha, ke které se těžko přistupuje jak z pohledu pacienta, tak z pohledu doktora.

Důležitá je tedy 100% podpora okolí. Bez toho to snad ani nejde. Pokud totiž druhý nechce pochopit, že je s člověkem něco špatně, je to opravdu na tu léčebnu. Zároveň by se člověk neměl bát tyhle problémy přiznat svému okolí. Je ovšem průšvih, že okolo poruch osobnosti kolují různé fámy. Mnohdy se okolí takového "blázna" začne bát, čímž mu může přivodit silnou paranoiu. Já třeba díky tomu prakticky nevycházela z pokoje. Bála jsem se, že mi budou všichni nadávat paradoxně za to, že z toho pokoje vůbec nevycházím.

A nakonec bych ráda dodala, že všechno tohle jsou jen a pouze moje názory. Pokud máte sami nějakou diagnózu, nebo máte v okolí někoho s diagnózou, raději se poraďte s odborníky, na které jste zvyklí. Magorka z internetu vám může znít logicky, ale je to jen a pouze její pohled na věc.

Jakou radu dám ale úplně všem nehledě na okolnosti - vyhněte se destruktivním vztahům. Není nic horšího, než když se vám člověk, kterému důvěřujete, snaží vnutit jeho pohled na svět. Díky tomu jsem měla velké problémy s drogama a chováním obecně. Odstříhněte ze svého okolí lidi, kteří vás táhnou dolů, nebo je alespoň neberte tak vážně. Některým sice můžete pomoci, ale někteří lidé ani o tu pomoc nestojí a jen vás stahují na dno, aby se sami necítili tak špatně. Musím uznat, že i já sama jsem v mnoha případech fungovala jako ten šutr, co byl přivázaný k noze tonoucího.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama