Toto je blog sloužící k prezentaci mých názorů. Budu ráda, když svůj názor napíšete do komentářů. Nicméně byla bych velmi ráda, pokud by se to obešlo bez hádek, nadávek a argumentů. Jsem ochotná vést rozumnou diskuzi, pokud ne Vy, nemám důvod odpovědět.
.

Veganství

Úterý v 11:14 | Circle |  Lidé a vztahy
I když sama se považuji za člověka, co by přírodu raději chránil, než ničil, přesto mám proti veganismu značné výhrady.

Nijak mi nevadí, když je někdo vegan. Ať si každej jí klidně kameny, ale pokud mi ještě někdo řekne námitku, která je vytvořená společnostmi, které vydělávají na veganech, tak mu asi dám přes držku.

Jaké jsou takové námitky?
"Člověk je býložravec - má tenké střevo a stoličky." - a zároveň má řezáky a schopnost maso strávit. Pokud by byl člověk býložravec, maso by mu žaludek nestrávil ani náhodou. To, že se maso tráví podstatně pomaleji, než zelenina, není důkazem, že je člověk vegetarián. Člověk je všežravec, tím to pro mne končí.
"Jak můžeš jíst kuřata a přitom mít doma kočku?" - abych pravdu řekla, snědla bych i koně, kočku, psa, klokana, klidně i člověka, je mi to jedno. Odmítám rozlišovat. Není to tak, že půjdu a zabiju svou kočku, kterou sním. Ne. Má kočka je má kamarádka. Pokud by mi ale někdo naservíroval kočku, snědla bych ji. Maso jako maso.
"Nemyslíš si, že jíst zvířata je špatná karma?" - ano, ale to stejné si myslím o zabití komára, který mi saje krev. Raději se soustředím na palčivější problémy, jako třeba dětská práce, či zamořování oceánů plasty.

Naprosto souhlasím s faktem, že veganství je zdravé, i když jsem si to dříve nemyslela. Jenže přechod na veganský jídelníček si žádá spostu informací a hlavně člověk musí přesně vědět, jestli to jeho tělo zvládne. Pokud tento přechod zanedbá, hrozí mu podvýživa, nedostatek vitamínů, padání vlasů, rozpadající se nehty...prostě nic příjemného.

Co mi ale na veganství vadí úplně nejvíc je fanatismus, který kolem tohoto hnutí koluje. Hodně veganů se ani nestresuje s tím, jestli jsou ostatní lidi vegani. Zároveň je hodně veganů, kteří jsou schopní vám naprosto znechutit jakékoliv jídlo, ve kterém je maso. "Fuj, jak to můžeš jíst, vždyť to před chvílí ještě někde běhalo!"
Vegan (potažmo i vegetarián) aby dosáhl svého cíle, musí v ideálním případě šířit své poselství, aby maso nejedlo co nejvíce lidí. To už je dle mého špatně. Žádné hnutí by nemělo mít "misijní" podtext. Pak se z toho stává fanatismus.
A pardon, že to takhle řeknu, ale pokud jako vegan nejíte vejce, ale jíte avokádo, dopouštíte se ještě většího zločinu proti přírodě.

Další věcí jsou sojové výrobky. Hodně veganů si nahrazuje maso sojovými výrobky. Jenomže soja způsobuje nárůst estrogenu u mužů a tím pádem i neplodnost. Nevíme, co soja dělá s naší genetickou výbavou, to zjistíme až za pár desítek let na našich dětech. Zároveň se sojou je mnohdy spojená dětská práce. Opravdu jste v pohodě se zaměstnáváním dětí a přitom hysterčíte z každého vejce?

Osobně bych volila spíš flexiteriánství. Je to způsob života, kdy člověk nejí maso/mléko/vejce z velkochovů. Nyní na takový způsob života nemám peníze, tak jsem udělala kompromis o té doby, než na to budu mít. Nekupuji si stehna a prsa zvlášť. Koupím si celé kuře, to vykostím a každou jednotlivou část využiju. Z kostry polévka, z prs nudle, nebo těstoviny, stehna a křídla opeču...díky tomu mám jídlo na 14 dní.
Ráda bych měla své slepice na zahradě. Ráda bych měla svou krávu, která by mi dávala mléko. Ráda bych si vykrmila svého pašíka a pak v zimě udělala zabijačku pro celé okolí. Ráda bych si udělala myslivecké zkoušky a lovila jen ta zvířata, která jsou v mém revíru přemnožená. Jenže na to nemám ani peníze, ani čas. Třeba někdy bude.

Nakonec bych ráda řekla - ať je každý vegan, vegetarián, bretharián...je mi to opravdu jedno, ale já se přemluvit nenechám. Ať už máš argumenty jakékoliv, ráda si s tebou zajdu na večeři do veganské restaurace, ale vegan ze mě nikdy nebude. Už jsem o tom i párkrát přemýšlela, jenže mně veganská strava zkrátka nechutná a většinou je mi z toho blbě. Nemám totiž moc v lásce lutěniny a můj zažívací systém je také nemá rád.

A jen takové rýpnutí na závěr - jak můžete vědět, že rotliny necítí bolest?

(toto je článek na téma týdne "Fanatismus"...ještě na tohle téma minimálně jeden článek napíšu...nicméně v komentářích si ten fanatismus odpusťte...věřte mi, argumenty, které mi tam napíšete, jsem slyšela milionkrát a žádný mne niky nepřesvědčil)
 

Nepodmíněný příjem

Neděle v 11:44 | Circle |  Politika
Určitě každý slyšel o tom, že někteří lidé zneužívají sociální dávky. Já se jim nedivím. Pokud tito lidé nepracují, dostanou zhruba stejný plat, jako dostávali, když byli na dávkách. Motivace k hledání práce - nulová. Komu by se chtělo dřít v práci, kterou ani nechcete, když nemusíte dělat vůbec nic a dostávat jen o něco málo méně peněz?

Zastávám se názoru, že nepodmíněný příjem je jedinou cestou, díky které můžeme sociální dávky zjednodušit. Vyšší dávky by dostali lidé (či dotovaný byt), kteří díky zdraví (i mentálnímu) pracovat nemohou.

Jak by to fungovalo?
Jednoduše. Každý občan (a nejsem si jistá, jestli se to týká i dětí) by dostával cca 5000kč měsíčně. Zrušily by se ale důchody, veškeré sociální dávky a člověk by od státu dostal více POUZE v případě vážné nemoci (i duševní). Důchodci by to měli těžké a museli bychom naučit lidi, aby si na důchod šetřili.

Plat by se ale nezměnil. Zůstal by pořád stejný a superhrubá mzda by musela zůstat zachována. Takže člověk, co by vydělal 10 000kč čistého by dostal každý měsíc 5000kč na ruku. Stejně tak jako člověk, co vydělává 50 000kč čistého. Stejně tak jako člověk, co nepracuje vůbec. Nejsem toho názoru, že by nepomíněný příjem měl zajistit člověka, ale aby mu pomohl v případě nouze. Nemocenská by se v tomto případě vyplácela úplně stejně, jako doposud, člověka by ale taková nemoc finančně nezničila.

5000kč totiž stačí alespoň na základní potřeby. Jak si vyděláte zbytek - to už je jedno. Můžete žebrat, můžete prodávat své tělo, můžete pracovat jako ředitel v nadnárodní společnosti. Je to čistě na vás.

Nepomíněný příjem by motivoval lidi jít do práce a dosáhnout alespoň na minimální mzdu (která by byla zachována, nijak by se neponižovala). Nic by se měnit nemuselo, jen sociální dávky. Jen by se lidi museli motivovat k tomu, aby si tyto peníze navíc šetřili. Nikdo jim totiž nepomůže, pokud přijdou o práci. A movitější občany by to mohlo motivovat k připívání těchto peněz na dobročinné účely.

Nyní to zní jednoduše. Nevíme, jak by takový systém dopadl v praxi. Nyní ve Finsku probíhá experiment na 2000 nezaměstnaných. Upřímně doufám, že tento systém sociálních dávek bude fungovat. Mohlo by se tím alespoň částečně vyřešit bezdomovectví a zneužívání sociálních dávek.

Je to ale běh na dlouhou trať. Pokud by to vyšlo, svět by mohl být lepším místem pro všechny, i ty, kteří mají tu smůlu a skončili na ulici.

Jsem feministka a muže mám ráda

Neděle v 11:28 | Circle |  Feminismus
Ohledně feminismu je to v dnešní době složité. Za prvé je toto slovo přežité a mnoho feministek si tento pojem plese s absolutní nenávistí vůči mužům. Dost často se za feministku označuji, i když jsem dost podřízená svému muži. Je mi to přirozené a úplná emancipace u mě nehrozí.

O čem je feminismus?
O rovnosti. Nejde o to, aby v každé profesi bylo 50% žen a zbytek můžu. Jde o to, aby žena měla právo dělat jakoukoliv profesi a to stejné platí i u mužů. Jde o to, aby žena měla stejnou šanci na povýšení, jako muž. Aby muž měl právo se rozbrečet, když mu není nejlíp. Aby žena měla právo říct "Byla jsem znásilněná." v KAŽDÉM případě, kdy nesouhlasí se stykem.

Kdekdo mi řekne "Ale ono to tak je, žena může dělat co chce.", jenže já se setkala s opakem. Když jsem chtěla začít zvučit, bylo mi řečeno, že jako ženská na to nemám, protože to dělají jen chlapi (mnohdy jsem slyšela i jiné blbosti, jako třeba že ženy na to nemají sluchový aparát). Když jsem se chtěla naučit svařovat, bylo mi řečeno, že bych si měla najít kurz kancelářské práce, protože svařování je spíš pro chlapy (seděla tam ženská). Když jsem na základce říkala, že bych chtěla být vědkyní, dost často mi spolužáci říkali "Ale ženský by se měly učit vařit a přenechat důležité věci mužům.". Tohle všechno mne od daných věcí odradilo natolik, že jsem je pak ani nechtěla dělat. A dost mne to mrzí. Vyloženě toužím po tvrdé manuální práci. Naštěstí vidím, že i toto se postupně láme.

Emoce musí muži potlačovat. Mohou si dovolit akorát vztek a radost. Pokud cítí smutek, musí ho spolknout a nikdy nedávat najevo, jinak přijdou "o své mužství". Tohle je dle mého špatně. Každý člověk má právo na emoce a to, že je muži nedávají najevo je holý nesmysl. Tyto emoce v sobě poté drží neuvěřitelně dlouhou dobu a jakmile vylezou na povrch, většinou to není destruktivní pro něj, ale pro jeho okolí. Každý muž má právo na trochu křehkosti. A stejně tak žena má právo se rozčílit, aniž by jí řekli "Ty máš zase krámy, co?".

Se znásilněním je to ve společnosti vůbec nejhorší. Nejenom že se říká, že muži nemohou být znásilnění, ale že ženy nemají právo na to být znásilněné, pokud si "o to řekly". Potíž je v tom, že žena si nikdy neřekne o znásilnění (pokud nejde o postelovou hru). Pokud je žena prostitutkou, má právo být znásilněná. Argument "Ten muž si za to zaplatil." je naprosto irelevantní, pokud ji chlap bez jejího souhlasu připoutá k posteli. Pokud s něčím jedna strana nesouhlasí, má to pro oba dva znamenat "NE!". Neměly by se hledat výmluvy, jak toto "NE!" překročit. Platí to i pro ženy, které mají sex rády a vyhledávají ho, platí to i pro ženy, které jsou pod vlivem drogy a nejsou schopné to "NE!" říct (mlčení neznamená souhlas), platí to i pro ženy, které nejsou "vhodně" oblečené. Platí to i pro ženy, které se k sexu nechaly přinutit ("Pojď do toho, už mi modrají koule, já to potřebuju." "Ne, nemám zájem." "Ale holka, vždyť si to užijem." "Ne, nemám zájem." "Pokud to neuděláš, tak řeknu všem chlapům v okolí, že jsem od tebe chytil herpes." "To bys neudělal." "Ale udělal." ...).

O tyhle věci mi ohledně feminismu jde. "Wage gap" bych až tak neřešila, i když téma to určitě je. Já se v tom ale nevyznám a nemám ponětí o tom, ja to v reálu je. A jsem otevřená jakékoliv diskuzi na tohle téma.

A nakonec - absolutně nesouhlasím s faktem, že do spermobank mohou svobodné ženy. Ať si každá říká co chce, emancipace by měla jít stranou, pokud jde o život budoucího dítěte. Pokud svobodná žena nutně chce dítě, měla by si najít muže, nebo dítě adoptovat, či si vzít nějaké do pěstounské péče. To je ale pouze můj názor, věřím tomu, že s ním hodně feministek nebude souhlasit. (a platí to tak ve všem, dítě by se nemělo zatahovat do názorů svých rodičů...ať už jde o emancipaci, veganství, náboženství...dítě si musí vytvořit svůj názor samo a to jde velmi těžko, pokud mu od malička mlátíme do hlavy, že sex musí přijít až po svatbě...ale to je téma na jiný článek)

Jelikož diskuzí dosáhneme nejvíc. Pokud budou ženy ječet, že muži jsou svině, nikdo nás nikdy nebude poslouchat. Pokud budeme rozumn diskutovat, poslechne nás více lidí a více lidí se nad danou problematikou bude chtít zamyslet.
 


LSD

Sobota v 16:21 | Circle |  Návykové látky
Po letech zkoušení různých substancí mi došlo, že mou nejoblíbenější je LSD, i když už jsem ji dlouho neměla. V tomto článku popíšu jak její historii, účinky a stručný návod, jak "tripovat", abyste se z toho nezbláznili.


Historie

Je 16. dubna 1943. V celé Evropě zuřila válka, jen Švýcarsko stojí stranou. Ve městě Basilej sídli laboratoř, ve které Albert Hoffman poprvé okusil, co to znamená se ztripovat. O účincích látky LSD-25 nevěděl a když jel na kole domů, pocítil účinky, o kterých se mu ani nesnilo. O tři dny později okusil 250 mikrogramů této látky.

To byl začátek. Albert Hoffman se stal ikonou LSD, napsal i knihu "LSD - mé problémové dítě". Od té doby se začaly dělat pokusy všude ve světě. Látka měla neuvěřitelný potenciál k léčení různých psychologických onemocnění.

LSD se ale dostalo na černý trh a ve velkém ji začali užívat "hipíci". V roce 1968 vyhlásil tehdejší americký prezident Richard Nixon "válku proti drogám". Zakázal všechny drogy kromě alkoholu a kafe. Nevadil mu ani tak fakt, že někdo někde fetuje a ničí si tím zdraví. Vadil mu hlavně fakt, že se hipíkům nelíbí válka ve Vietnamu a potřeboval najít způsob, jak se jich zbavit...a povedlo se.

V současnosti se léčebné účinky LSD znovu testují. U nás se touto tematikou zabývá Česká psychedelická společnost.

Toto je jen takový nástin. O historii si toho můžete přečíst spousty na internetu. Dopručuji dokument "O podstatě LSD".


Účinky


Hned na začátku musím říct, že na každého LSD působí jinak. Já popíšu účinky, co jsem zažila já sama. Nikdy jsem neměla víc, než 150 mikrogramů. Já popisuji množství mezi 50 až 100 mikrogramy.

První půl hodiny po požití necítíte nic, než jemně nastupující vibrace, které proudí celým tělem. Podíváte se na ruce a víte, že už je něco divného. Hudba najednou zní jinak, jako kdybyste bedny zavřeli do akvária. Mraky na obloze se začínají kroutit, mávnete rukou a celý obraz se vám rozvíří. Hlava se roztočí a vy vnímáte úplně vše v novém světle. Zkusíte si zavázat tkaničky, ale nevíte pořádně jak. Jako kdybyste se vrátili o několik let v čase a právě se učili, jak tkaničky uvázat. Smějete se tomu a v křečích držíte obě tkaničky v rukou. Váš spolutripař se zeptá "Co se děje?" a vy jen ležíte na zemi s tkaničkami v rukou a hýkáte jak osel. Snažíte se říct, co se děje, ale moc to nejde. Nakonec z vás vypadne "Já nevím, jak si zavázat tkaničky." a váš spolutripař se s vámi válí na zemi a snaží se na to také dojít. Takto můžete ležet klidně i hodinu, než vás to přestane bavit. Zaposloucháte se do hudby a necháte se jí unést. Pozorujete jak se vám zhmotňují jednotlivé tóny, které ovládají ten nekonečný počet ozubených koleček, které právě vidíte před očima. Lehnete si na zem a pozorujete oblohu. Nejdřív vidíte jen nekonečný chuml bílé vaty. Ta se ovšem začne tvarovat a najednou se proháníte po obloze s vlky. Vy totiž jste vlkem. Bežíte lesem a naháníte se svou smečkou oběť. Laňka je ovšem moc rychlá, takže vaše smečka je o hladu...BUM! Zpátky v realitě. Podíváte se na vlnící se stromy a nad vámi stojí kamarád, jehož obličej vypadá jako potažený srstí. Začnete spolu tančit poněkud zvláštním způsobem. Spíš si ukazujete, co vidíte. Nepotřebujete slova, jen pohyby. Po chvíli účinky mizí, ale stále víte, že je něco v nepořádku. Vzpomenete si na vtipnou historku, když se ji ale snažíte říct, zjistíte, že v půlce mluvíte o něčem úplně jiném. Vezmete si tužku a papír a začnete kreslit. Vidíte totiž před očima postavu, kterou nutně musíte zhmotnit. Kreslíte dál a dál až najednou k vám postava promluví. Víte moc dobře, kdo to je. Jste to vy, ovšem v jiné podobě. V podobě bytosti, která je mnohem dál, než vy kdy budete. Kreslíte tak dlouho, dokud si nevšimnete, že svítá. V ten moment vám dojde, že je po srandě. Účinky vypršely a vám nezbývá nic jiného, než přemýšlet.

Toto není vyloženě trip, co jsem zažila, je to spíš souhrn všech tripů. Upřímně si ani jeden z mých výletů nepamatuji natolik, abych ho tu popsala. Nicméně toto jsou jednotlivé historky, které si pamatuji. Některé jsou vevnitř, jiné na psytrancové párty.


Jak LSD bezpečně užívat?

V prvním případě doporučím si o tom něco načíst. Albert Hoffman, Timothy Leary a Stanislav Groff - tito tři autoři to podle mého vystihli nejvíc. Rozhodně se vyhněte kamarádům, co vám popisují, jak je to boží a vy si to musíte dát taky. On ten kamarád si možná neuvědomuje, že jeho styl tripování není pro vás. Možná si ani neuvědomuje, jak moc je jeho styl tripování nebezpečný.

Pokud se po přečtení různých věcí rozhodnete, že si LSD dáte, doporučuji si najít místo, které tak dobře neznáte, kde je vám příjemně a kde hrozí co nejméně nebezpečí. I když tripování v lese je to nejkrásnější, pro prvního tripa bych přece jen volila bezpečnější lokalitu. Sežeňte si kámoše, co vás bude po celou dobu provázet. Který vás zná a který bude ochotný na vás za střízliva dohlížet. O samotě tripujte jen a pouze ve chvíli, kdy se naprosto dobře znáte (ne, když je vám 16, tak se neznáte, to říkám na rovinu), tak či tak bych doporučila mít při ruce někoho, kdo vás vysvobodí z "badtripu". Hodně lidí ten "badtrip" chtěli ukončit tím, že sami sebe zabijí, tohodle se chcete za každou cenu vyvarovat.

NIKDY NEMIXUJTE LSD S ALKOHOLEM, ČI JINÝMI DROGAMI VČETNĚ MARIHUANY!!! (alkohol způsobí, že si nebudete nic pamatovat, stimulanty vám udělají akorát bordel v mozku a tráva vám přivede paranoiu a deprese)

Příprava na takový zážitek je také důležitá. Musíte si dopředu naplánovat, co od toho konkrétního tripu očekáváte. Jestli očekáváte zábavu, tak si obstarejte věci, které vám zábavu přinesou. Pokud čekáte duchovní osvícení, připravte si daný prostor tak, aby byl vhodný k meditaci (vonné tyčinky, polštáře na zemi, tlumené světlo, uklidňující muzika). Pokud čekáte kreativní zážitek, připravte si papíry, pastelky, štětce, plastelínu, cokoliv.

Připravte si hudební seznam písní, které jsou vám příjemné. Ne - metal není příjemný k tripování. Pro mě je ideální psychedelická muzika. Pro některé je zase ideální muzika starých hipízáků. Hledejte spíše hudbu, kterou teoreticky tvořili lidé na psychedelicích, oni totiž moc dobře věděli, co dělají.;) Z psychedelické muziky bych doporučila goatrance a suomi - to pokud si chcete zařádit. Na relaxaci je vhodný ambient.

Připrav si dostatečné množství tekutin (hlavně čisté vody), ovoce a zeleniny - třeba takový banán dokáže člověka vyloženě uklidnit. Navíc je sranda ho na tripu jíst. Nejezte nic těžkého a extrémně aromatického. Doporučuji papriku, okurek, banán, meloun, jahody. Je to ale také čistě o preferencích.

Rada, kterou bych byla ráda slyšela už dávno - nehledej odpovědi na tripu. Nikdy je nenajdeš a jen se zmateš. Je pak hodně těžké z takového hledání vypadnout. Trip si užívej stylem pozorovatele. Jen koukej a na další den si můžeš povykládat s přáteli o tom, co jste prožili a jak to teď vnímáte. Což je také dost důležité. Pokud došlo na konflikt, musíte ho na další den vyřešit, jinak to tam bude viset dál. Hodně přátelství skončilo na tripu jen díky tomu, že si ti dva neujasnili, co po sobě chtěli. Proto je důležité tripovat jen s lidmi, se kterými si rozumíte.

A hlavně - nejlepší je s tripováním počkat. Pokud jste na střední, nechte drogy drogama. A pokud je i tak chcete vyzkoušet, nechte si to na prázdniny. Ideální věk pro vyzkoušení tripa neznám. Obecně vzato bych ale řekla, že je ideální počkat až po dokončení střední, případně vysoké školy.

Nakonec věta, která se vám bude určitě hodit: "Je to jenom trip, nezůstane to tak napořád.".


Tak to by bylo všechno. Pokud máte ještě další tipy, co by někomu mohly pomoci, sem s nimi. Zároveň upozorňuji, že nejsem žádný odborník. Jsem jen uživatel a drogy jsou mým koníčkem. Nejsem člověk, ze kterého by si lidi měli brát příklad. V těchto článcích ovšem píšu věci, které kdybych se dověděla v 16 letech, možná bych počkala a nebo si mé zkušenosti trochu pojistila.

Víra ve výra

12. ledna 2017 v 13:11 | Circle |  Víra
S přítelem dost často mluvíme o víře. On je o něco víc duchovně založný, nežli já. Jsem pokřtěná, avšak za křesťanku se nepovažuji. Vytvořila jsem si svou víru na základě nových vědeckých poznatků. Je to spíš takový scifi příběh, než víra jako taková (někdy v budoucnu z toho bude i kniha, možná série knih, nyní ale nevím, jaký jazyk použít, aby to všechno dávalo smysl). Nicméně pomáhá mi to udržet si rozumnou úroveň spirituality.

V co ale nevěřím je ateismus. Ať si říká kdo chce co chce, i ateista v něco věří a už je jedno, jestli jde o lepší zítřky nebo o dodávání si naděje, že jeho dítě nezemře na lyžařském zájezdu. Pokud mi někdo říká, že je ateistou, protože dává důraz jen na vědu, je naprosto vedle. Vždyť i vědci jsou často věřící. Třeba nevyznávají církev, ale v Boha jako takového věří.

Dle mého názoru se duchovno z lidských hlav vytrácí díky tomu, jak je nyní nastavená společnost. Boha jsme si nahradili konzumem a šťastné nás nedělají spirituální zážitky, či zážitky se svými blízkými. Šťastné nás v tuto chvíli dělají věci, kterými se obklopujeme. Po čase jsem ale zjistila, že radost z nové halenky je pomíjivá a štěstí člověk opravdu najde v těch nejmenších věcech. V mém případě štěstí nacházím v kreativitě. Pokud mne napadne povídka, jsem schopná u počítače sedět celý den a u toho cítím stejnou úroveň štěstí, jakou jsem cítila jako malá o Vánocích.

Mnoho lidí si totiž plete víru s věděním. Nemůžeme vědět, že Bůh existuje, proto je důležité udržet si určitou míru pochybností. Pokud budeme vědět, že Bůh existuje, nejde už o víru, ale o vědění. A stejně tak jako věřící by měl čas od času zpochybňovat svou víru, tak i ateista by měl zpochybňovat svou víru - víru že nic jako spiritualita neexistuje.

A co různé duchovní zážitky? Mám pár takových osobních. Většinou k nim došlo pod vlivem LSD, kdy jsem viděla zrození a smrt života v několika verzích. Všechny byly pravdivé, všechny byly neoblomné a právě tento zážitek mi dal sílu pochopení. Viděla jsem i svou Bohyni, zkoušela jsem s ní mluvit. Ale na všechny otázky mi řekla "Dočkej času.". Dává to naprostou logiku, když má Bohyně je čas samotný.

Problém s vírou je, že pro ni nejsou důkazy. Často říkám, že víra je fyzika, která ještě nebyla vysvětlená. Jednoduše nemůžeme najít důkazy pro naše tvrzení. A mnohdy čím častěji se lidé snaží dokazovat, že daný spirituální jev existuje, tím více se dostávají do začarovaného kruhu.

Zářným příkladem jsou ezoterici. Mají totiž tendence dokazovat, že jejich tvrzení je pravdivé, protože tvrdí jen "Čím víc tomu budeš věřit, tím větší pravda to bude.". S tím mohu jen souhlasit. Zároveň se takový člověk odsuzuje k nepochopení okolí, v některých případech se z toho člověk zblázní. Nejhorší je, pokud člověk svůj domnělý dar začne prodávat. Nemám problém si nechat číst z ruky, ale nikdy bych za to nezaplatila.

Pak jsou tu různé kospirace. Ty můžou a nemusí být pravdivé. Dejme tomu takové 11. září. S jistotou můžu říct, že v tomto ohledu nic nevím. A to jsem prohledala každé zákoutí internetu, abych tomu přišla na kloub. Mohla to být práce vlády USA, mohlo jít o teroristický čin. Nevíme ale nic a nic se ani nedozvíme, pokud všechny utajené informace nevyjdou napovrch (a ni nemůžou, mohlo by to zhatit roky práce vyšetřovatelů).

Závěrem ale řeknu, že víra je čistě osobní věc. A stejně tak jako bych nedala své dítě pokřtít (i když by to mou rodinu velmi potěšilo), tak bych i nikomu neříkala, v co a jak má věřit. Můžu sice donekonečna říkat, že mi celý harekrišna hnutí příjde ujetý, na druhou stranu vidím, kolika lidem to pomohlo dát si život do pořádku. A právě proto ze srdce nenávidím jakoukoliv formu misie. Ať už se mé dítě rozhodne k jakékoliv víře, já nebudu proti (možná s tím ateismem bych měla problém :D) a budu ráda, když mi o svých duchovních zážitcích bude povídat.

Nejhorší, co bláznu můžete udělat je nazvat ho bláznem

12. ledna 2017 v 12:16 | Circle |  Lidé a vztahy
Hned na začátek bych ráda zmínila, že nejsem psychiatr, ani student psychologie. Jsem holka s hraniční poruchou osobnosti a právě se snažím přijít na způsob, jakým projevy této poruchy zmírnit. Ráda bych se tedy podělila o názor, co na danou problematiku mám. Je možné, že jej po čase změním.

Diagnózy se dnes rozdávají jak na běžícím páse. Pokud ji člověku neudělí psychiatr, diagnostikuje se sám (což je největší blbost, co člověk může udělat). Existují různé způsoby, jak k diagnózám přistupovat. Buď to bereme z neurologického hlediska, kdy jde o nedostatek či přebytek určitých neurotransmitterů, nebo to bereme z toho psychologického, že jde čistě o osobnost člověka. Nicméně z pozorování svého okolí mohu potvrdit, že určitou úroveň poruchy osobnosti má úplně každý. Třeba se s tím dokázal vyrovnat již v útlém věku, nebo to na něj teprve přijde. Nebo to na něj nepřijde nikdy, protože nezažije natolik traumatickou událost, aby to s ním zamávalo.

A právě proto nejhorší, co člověku můžete udělat je udělit mu diagnózu a zavřít ho do léčebny. Nejsem fanda takových zařízení a nepřipadá mi, že by to v mnoha případech bylo potřeba. K mnoha psychologickým obtížím se nemusí přistupovat stylem "Jsi nemocný, musíš se léčit.". Stačí jen disuze. "Postižený" má nárok říct svůj názor na léčbu, což se u psychiatrů neděje. Pokud někomu prášky nevyhovují, tak je to projev choroby a musíme ho narvat ještě jinými oblbováky, aby tolik nemluvil. Takto léčený člověk má problém zařadit se do společnosti. S léčbou pacient musí vždy souhlasit, jinak nemá efekt.

Osobně mi nejvíc pomáhá diskuze. Když o svých problémech můžu otevřeně mluvit. Když si to totiž člověk řeší všechno v hlavě, jsou ty problémy mnohem náročnější, než ve skutečnosti jsou. Jak je slyším nahlas, najednou jsou o tolik jednodušší a přistupuje se k nim lépe. Problém je v tom, že psychoterapie stojí hodně peněz a ze zdravotního pojištění je hrazená jen ta nejběžnější psychologická pomoc a nebo pak léčba psychiatrem. Zároveň hraniční poruchou se nezabývá moc lidí, je to poměrně náročná porucha, ke které se těžko přistupuje jak z pohledu pacienta, tak z pohledu doktora.

Důležitá je tedy 100% podpora okolí. Bez toho to snad ani nejde. Pokud totiž druhý nechce pochopit, že je s člověkem něco špatně, je to opravdu na tu léčebnu. Zároveň by se člověk neměl bát tyhle problémy přiznat svému okolí. Je ovšem průšvih, že okolo poruch osobnosti kolují různé fámy. Mnohdy se okolí takového "blázna" začne bát, čímž mu může přivodit silnou paranoiu. Já třeba díky tomu prakticky nevycházela z pokoje. Bála jsem se, že mi budou všichni nadávat paradoxně za to, že z toho pokoje vůbec nevycházím.

A nakonec bych ráda dodala, že všechno tohle jsou jen a pouze moje názory. Pokud máte sami nějakou diagnózu, nebo máte v okolí někoho s diagnózou, raději se poraďte s odborníky, na které jste zvyklí. Magorka z internetu vám může znít logicky, ale je to jen a pouze její pohled na věc.

Jakou radu dám ale úplně všem nehledě na okolnosti - vyhněte se destruktivním vztahům. Není nic horšího, než když se vám člověk, kterému důvěřujete, snaží vnutit jeho pohled na svět. Díky tomu jsem měla velké problémy s drogama a chováním obecně. Odstříhněte ze svého okolí lidi, kteří vás táhnou dolů, nebo je alespoň neberte tak vážně. Některým sice můžete pomoci, ale někteří lidé ani o tu pomoc nestojí a jen vás stahují na dno, aby se sami necítili tak špatně. Musím uznat, že i já sama jsem v mnoha případech fungovala jako ten šutr, co byl přivázaný k noze tonoucího.

Školství

11. ledna 2017 v 13:08 | Circle |  Politika
Na začátek řeknu, že nejsem člověk, co se v politice vyzná a rozhodně nejsem na místě, na kterém bych mohla rozhodovat o fungování státu. Hospodský kecy mě ale vždycky bavily, obzvláště s lidmi, co se v daném odvětví orientují, protože mi mohou ukázat, v čem se mýlím a nakopak v čem mám pravdu.

S přítelem se dost často bavíme o školství. On má maminku učitelku a oba dva jsme chtěli být učiteli. Jenže jakmile jsme zjistili, co obnáší být učitelem, raději jsme se našeho snu vzdali. Nikdy bychom totiž nemohli učit tak, abychom byli spokojení se svými výsledky. Není to ani tak o politice, jako spíš o tom, kdo jsou součastní učitelé.

Většinou jsou to lidi, kteří učitelství neberou jako poslání. Jak by taky mohli, vždyť učitel má plat pomalu stejně vysoký, jako prodavačka v albertu. Čímž se dostávám k úhlavní části problému, který ve školství máme - nekvalifikovaní učitelé. Lidé, kteří by byli schopní učit, nemají motivaci jít na pajdák. Za prvé kvůli penězům a za druhé kvůli "kvalitě" pedagogického vzdělání. na pajdácích totiž neučí ti nejlepší učitelé, ale šprti (podotýkám, že šprt nikdy nebude dobrým učitelem...učitel nemusí vědět všechno, ale musí ukázat souvislosti a zdroje).

Další věc, ve které naše školství pokulhává, je obecná příprava na život. Pokud dítě nestuduje ekonomický obor, nemá šanci se dovědět, co jsou to daně a co musí jako člověk dělat, aby mohl v tomto státě legálně fungovat. Třeba já jsem z gymnázia, kde jsme měli předmět "Společenské vědy". Tam jsme měli rok na to, abychom se něco dověděli o ekonomii, ekonomice a právu. Takže jsme si tak nějak prolítli, že za vraždu půjdeme do vězení a že to spadá pod treství právo, že je nějaká daň, ale že nemá cenu se to učit, protože se to pořád mění, že jsou nějaké finanční a pracovní úřady, ale o nich se dovíme až v momentě, kdy to budeme potřebovat...takže jsme se naučili jen slovníček pojmů a tím to haslo. Mohla bych mít sice lepší učitelku (ta naše neměla absolutně žádnou autoritu a všechno četla z učebnice), ale podle osnov, které jsou v tomto předmětu, bychom se stejně nikdy nedověděli, co je superhrubá mzda a proč se tolik peněz odvádí státu.

Asi největším problémem je známkování obecně. Známkování není dobré, protože číslo člověku nic neřekne. Řekne mu jen procento chyb a to je všechno. Není tedy žádná motivace ke zlepšení. Nevím, jak to měli ostatní, ale když jsem přišla s písemkou za učitelem, většinou mě odbyl s tím, že na mě nemá čas. Přitom já jsem chtěla vědět, co jsem měla udělat lépe, abych měla lepší známku. Po čase jsem si řekla, že vlastně stačí mít samé trojky a začala jsem opisovat. Ta výsledná známka pro mne byla důležitější, než učení samotné. Přitom místo červené trojky by stačilo napsat "V otázce číslo tři jsi měla všechno správně, ale v té druhé jsi všechno pomotala dohromady. Podívej se znovu na odpovídající kapitolu v učebnici, pokud ti něco není jasné, můžeš přijít.". To by ale učitelé museli mít motivaci s žáky mluvit. Nezažila jsem totiž učitele, který by byl ochotný debatovat. O něčem také vypovídá, že v metodice se otázka "Proč?" bere jako provokace.

Osobně bych se raději omezila v životě a svému dítěti zaplatila za soukromou základní školu např. Waldorfského typu. Školné většinou nebývá tak drahé, aby si ho mohl dovolit každý a výsledek se opravdu vyplatí. Jedinou nevýhodou u takto vzdělávaných dětí je nenavazující vzdělání na vysoké škole. Na to ovšem člověk své dítě musí připravit.

Vysoké školy jsou ale problém sám o sobě. Některé obory tu máme na vysoké úrovni, ale vzhledem k tomu, že se ke studentům přistupuje stylem "Buď rád, že jsme tě sem vzali a teď drž hubu a makej.", nemyslím si, že by to mělo nějaký výsledek. U většiny oborů je neexistující praxe a i když jsou předměty zaměřené na praxi, většinou stačí sehnat si razítko od jakékoliv firmy a máte kredity zadarmo. Studenti, kteří dokončí bakalářské studium, jsou těžko uplatnitelní na trhu práce, protože nemají co nabídnout. Umí se jen učit a psát odborné texty (nemluvím o technických školách, ty jsou na tom trochu jinak a já nikdy techniku nestudovala, nemůžu proto posoudit).

Co je ale úplně nejšílenější - člověk nemá možnost poznat, co ho baví a co mu jde. Nemá možnost bilanční diagnostiky a musí v 19 letech spoléhat na svou intuici. Většina ze studentů vysokých škol si uprostřed studia uvědomí, že v daném oboru stejně nikdy pracovat nechtějí a že studují pro nic za nic. Někteří studenti si záměrně prodlužují své mládí. Takovým stačí dodělat nejjednodušší obor, aby se mohli flákat další tři roky po střední.

Byla bych ráda, pokud by se něco změnilo a připadá mi, že o těchto problémech se už začíná mluvit. Nicméně to potrvá ještě dobrých 20 let, než se něco začne měnit a obávám se, že to bude zase takové poloviční řešení, jak jsme v našich krajích zvyklí.

Když síla vůle není

11. ledna 2017 v 11:27 | Circle |  Návykové látky
Obecně mám k drogám velmi pozitivní přístup. Ráda je užívám, avšak poslední dobou si dávám spíše pozor kvůli mé slabé vůli. Drogové zážitky se nechávám až na správnou příležitost - fesťák, výlet do přírody a tím bych možná skončila. Dřív jsem s oblibou užívala extázi a LSD klidně i doma, protože jsem měla volný víkend. Takový přístup jsem si zakázala. Nicméně nejsem zastánce demonizování drog, protože to nikdy k ničemu nevedlo. Drogy jako takové špatné nejsou, špatné jsou informace, které kolem nich kolují. Uživatel tedy neví, kdy a jak je vhodné si drogu dát a kdy je lepší říct ne.

Jak by se tedy drogy měly užívat? Je jedno, jestli mluvíme o kafi, alkoholu, nebo perníku (i když k tomu mám doslova odpor). Důležité je, aby si uživatel nastavil řádné limity. Pokud uživateli vyhovuje hrnek kafe po ránu, ať si ho užije plnými doušky, ale zároveň by si měl uvědomit, že čím méně, tím lépe. Tak to funguje prakticky u všech drog. Mně třeba vyhovuje LSD, ale pouze pokud je k tomu vhodná příležitost = dobrá nálada, vhoné prostory, dostatek času na regeneraci (ideálně týden až 14 dní). Proto jsem tuto látku neměla dobrého půl roku - prostě nebyla vhodná příležitost. S alkoholem je to prakticky stejné. Dle mého je naprosto v pořádku si dát jednoho lahváče večer u televize, ale obecně vzato - čím míň, tím líp. Na alkohol totiž vzniká návyk a pokud po dvou letech každodenního pití piva jeden den vynecháme, hrozí nám abstinenční příznaky.

Síla vůle je u užívání drog to nejdůležitější. Pokud ji člověk nemá, neměl by drogy vůbec brát. Pokud je tak i tak vezme, měl by si svůj nedostatek uvědomovat. V takovém případě fungují pravidla, která si uživatel nastaví. U mě funguje "Neber drogu víckrát, než jednou za čtvrt roku.". Pokud ale člověk od užití čeká tři měsíce a těší se, až ty tři měsíce skončí, aby si drogu mohl vzít, měl by zvážit, jestli je dobrý nápad drogu brát.

Další věc je rozpor mezi úplnou absinencí a omezováním. U těžkých drog, jako je pervitin či heroin (nebo pokročilá fáze alkoholismu), je nutná abstinence. Fyzický návyk totiž nelze odstranit jinak. U lehkých drog, jako je LSD, potažmo i marihuana, je lepší omezování. Buď si člověk časem uvědomí, že tyto substance nepotřebuje, nebo je neužívá v takovém množství a v takovém období, aby to pro něj bylo drastické.

Co škodí drogám, jejich uživatelů a koneckonců i celé společnosti, je výuka. Člověk se povětšinou dozví jen negativní účinky drog, které jsou mnohdy přikreslené. Ze své zkušenosti vím, že mě k drogám přivedla právě ona dezinformace, že všechny drogy jsou špatné. Brzy jsem totiž zjistila (od kamarádů, z internetu), že to není tak zlé a že drogy mají i pozitiva. Nikdo mi ale neřekl, jak drogu brát, aby nebylo její užívání drastické. Řídila jsem se radami feťáků a ne občasných uživatelů. Garantuji vám, že toto je cesta do pekel. Výuka kolem drog by měla probíhat tak, že se proberou všechny pozitiva i negativa a hlavně obeznámit děti v tom, že když už s drogu chtějí dát, tak jakým způsobem a jak často. Poku tato informace nezazní, vždy bude procento dětí, které si drogu vezmou a zodpovědnost nechají stranou. To je ale na delší povídání, o výuce a drogové politice bych se zmínila jindy.

Nakonec bych ráda řekla, že ačkoliv bych byla šťastná, kdyby feťáků ubylo, stejně jim nemám do jejich života co kecat. Pokud je někdo takový v mém okolí, vyjádřím názor, pokud to má smysl. Pokud nemá, mlčím a dál se o danou problematiku nezajímám. To stejné je i s abstinencí. Vyjádřím názor, že abstinencí se člověk o hodně připravuje, zároveň že je to rozumná cesta.

Důležité je uvědomit si, jak silnou vůli máme a podle toho s ní i zacházet.

(článek je napsán k tématu týdne "Síla vůle")

Proč tento blog?

11. ledna 2017 v 10:52 | Circle |  Ostatní zkazky
Jakožto člověk mám své názory. Většinou si je povídám sama pro sebe, nebo mému příteli. Někdy se o svých názorech bavím u piva, mnohdy to zklouzne do hádky, kterou v žádném případě nechci vyvolat (spíš se hádkám vyhýbám, protože ohledně názorů je ve světě prostor na diskuzi a ne na hádky).

Tento blog jsem tedy založila z prostého důvodu - abych měla kam ventilovat své názory a nemusela tím zatěžovat můj osobní blog. Možná s některými názory nebude nikdo souhlasit, možná tento blog nebude nikdo číst. Nicméně byla bych ráda, pokud by se v komentářích nevyskytovaly nadávky a hádky. Můžeme se slušně bavit, ale na křiklouny nejsem zvědavá a ani na ně reagovat nebudu.

Tak a teď jdu pár věcí sepsat. V hlavě toho mám hodně a aktuálně tu není nikdo, komu bych to mohla říct.

Ádios.

Kam dál