Toto je blog sloužící k prezentaci mých názorů. Budu ráda, když svůj názor napíšete do komentářů. Nicméně byla bych velmi ráda, pokud by se to obešlo bez hádek, nadávek a útočení. Jsem ochotná vést rozumnou diskuzi, pokud ne Vy, nemám důvod odpovědět.
.

Diskuze

Středa v 13:33 | Circle |  Lidé a vztahy
Ráda si s lidmi povídám. Ale jen v případě, že mě lidi poslouchají a jsou ochotní se zamyslet nad tím, co jim říkám. Jinak nemám důvod mluvit a už vůbec nemám důvod se zamýšlet nad tím, co říká ten druhý. A právě proto nemluvím téměř nikdy. Ne že bych neměla co říct, ale proto, že když něco říkám, tak nikdo vůbec nechápe, co tím chci říct. Není to tak, že bych volila špatná slova, lidé zkrátka odmítají posouchat víc, než jednu větu a i s tím mají problém.

Jak podle mého vypadá rozumná diskuze?
"Nebe je šedé."
"Hmm, máš pravdu, ale pouze když je zataženo."
"Nemusí to tak být vždycky. Může nastat i smogová situace."
"Jistě. Obecně ale můžeme říct, že je nebe modré."

Jak podle mého vypadá diskuze, díky níž s daným člověkem nemám potřebu mluvit?
"Nebe je šedé."
"Tak to v žádném případě! Nebe je modré!"
"Ne, nebe je šedé."
"Jsi debil? Nebe je modré, to jsme se učili už v mateřské školce."
"Ale dnes je zataženo."
"To je mi jedno, co je dneska. Nebe je prostě modré."

Na prvním případu vidíte, že obě dvě strany jsou ochotny poslouchat a nad danou větou se zamyslet. Na případu druhém vidíte, že jedna strana je absolutně bezbranná, zatímco ta druhá jen útočí. Bohužel, případ číslo dva je častější.

Jako lidi máme tendence mluvit o svých názorech, aniž by to bylo úplně potřeba. Někdy to u stolu vypadá, jako kdyby každý zúčastněný měl na čele vytetovaný jeho názor a ostatní měli v ruce červenou fixu a začali přepisovat názory ostatních, aby vypadaly, jako ty jeho. A já se ptám proč? Proč vůbec vytahovat něco tak osobního, jako je názor, když o tom tématu ani nebyla řeč?

Jednou jsem seděla v hospodě. Vedle mě seděl jeden kluk a docela příjemně jsme si povídali. O takových obecnostech jako je práce, jak se v životě máme a tak dále. Když najednou zničehonic slyším "No a ti muslimové, ti nám tady vypálí celou Evropu.". V celé diskuzi ani jednou nepadla zmínka o náboženství, muslimech, uprchlících, historii, o ničem. Prostě to z něj vyletělo. Já jsem jen pozvedla obočí a řekla "Není třeba se o takovém tématu bavit." "A proč jako?" "Protože mám na to jiný názor a dnes na hádky nemám náladu." "No ale..." "A co říkáš na to, jak nám barmanka natočila pivo, dobrý, že?" a kluk jen hleděl, napil se piva a dál jsme si povídali, aniž bychom měli potřebu vytahovat naše názory. A jak nám bylo dobře.

Na světě je totiž tolik věcí, o kterých můžeme mluvit, aniž bychom dali najevo, jaký máme názor. Jistě, pokud už je se diskutující znají delší dobu, na diskuzi i názorech vždycky dojde. Pak už je jen na nich, jestli jim to za to stojí a nebo ne.

Dlaší příklad z mého života je diskuze s člověkem, jehož názory byly neotřesitelné. A já se o nich nechtěla bavit. Celou diskuzi vedl jako souboj. Já jsem něco řekla a okamžitě jsem dostala přednášku o tom, jak moc se mýlím. Téma bylo systém a státy. On je těžký kapitalista, já zase socialista. Jeho cílem bylo ze mě udělat kapitalistu. Mým cílem bylo bavit se s člověkem, který mě zajímá, ale o jeho názorech už jsem slyšela dost a ani jeden z nich mě nepřesvědčil. Za celé ty tři dny, co jsem u něj byla, jsem mu říkala "Já se o tom bavit nechci, už mi ta diskuze není příjemná." a jediné, co jsem na to slyšela "Mně ale příjemná je! Já si chci povídat o našich názorech!". Postupem času už jsem jen vymýšlela způsoby, jak odejít, nebo alespoň donutit ho, aby nemluvil a dal mi pokoj. Od té doby jsem ho neviděla a veškerý respekt, který jsem k němu měla, se úplně ztratil. Zkrátka a dobře jsem neměla chuť poslouchat, jak si někdo povídá sám se sebou. Na to jsou blogy ne?;)

Zkrátka a dobře - co je špatného na tom, si povídat o tom, co máme rádi. Jakou hudbu máme rádi, co děláme ve volném čase, jaké je dnes počasí a podobně. Vždyť i ta nejjednodušší témata mohou být pro diskuzi mnohem snesitelnější, než dalekosáhlá diskuze o tom, jestli spolu souhlasíme a nebo nesouhlasíme.

Nakonec jen řeknu, že nemusíte v lidech hledat, v čem s nimi nesouhlasíte. Vždyť je to úplně jedno. Spíš hledejte, jestli máte společné zájmy, o kterých si můžete něco říct. Nakonec je diskuze plná smíchu a ne plná nasraných xichtů...což? :)
 

Mít vše pod kontrolou

Úterý v 16:20 | Circle |  Lidé a vztahy
Touha po moci neznamená jen touha po slávě, či nejvýšším postu kariérního žebříčku. Touha po moci znamená touhu po kontrole. A už je jedno, jestli se jedná o sebekontrolu, nebo kontrolování životů ostatních. A tím se dostávám k workoholismu, o kterém dnes budu psát.

Je to velké téma. Většina lidí si totiž neuvědomuje, jak destruktivní workoholismus je. Uvědomí si to až ve chvíli, kdy je pozdě a kdy je třeba i přemýšlet o odchodu ze zaměstnání, které člověk nezvládá. Jenže jak se tomu vyvarovat? Naučit se říkat "NE!". A nemyslím tím ne chlastu, drogám, cigárům, ne lenosti, depresím apod. Myslím tím ne na věci, které se zkrátka nedají zvládnout. A začít s tím už od začátku.

Někteří to znají moc dobře. Dojdou do nové práce a protože běžnou agendu zvládají docela dobře, začnou přijímat úkoly z jiných odvětví. Času na to mají dost a hlavně jim čas strávený pětiminutovým surfováním připadá neproduktivní a neužitečný. Raději se poptají, jestli někdo něco nepotřebuje. A kolegové si na to zvyknou. Začnou si říkat "Dej to tamtomu, on je superman, on to zvládne.". A takový člověk to zvládá i docela dlouho. Roky. Pak se ale něco zlomí. Firma narůstá a člověk už nezvládá svou práci. Proč? Protože má dost úkolů ještě z předešlého měsíce, které nutně potřebují dodělat. Začne teda flákat svou práci a dostane se do koloběhu absolutního nestíhání. V takové chvíli už člověk vstává s tím, že se potřebuje vyzvracet, pevnou stolici už měsíce neviděl a mimo práci nedokáže přemýšlet o ničem jiném, než o zadaných úkolech.

U takových lidí jde o touhu mít vše pod kontrolou. O touhu po tom, být ze všech nejpracovitější, nejlepší. Mít tu moc říct "Jojo, zvládnu to, jako všechno.". Jenže ani ten nejworkoholikovatější workoholik není stavěný na takovou zátěž. Podepisuje se to na jeho osobním životě, který postupem času mizí, až není vůbec žádný.

Workoholici si tohle všechno často neuvědomují. Mají moc a postavení ve firmě, lidé se k nim staví s respektem. Zároveň (a to je ten největší paradox) nemají pod kontrolou vůbec nic. Je to jako kdybyste se snažili mít sterilní čistotu v malém bytě plném koček, psů a batolat. Uklidí jednu věc, má z toho sekundu dobrý pocit, dokud to někdo nezapatlá sirupem. V určitém období mají nad tím vším nadhled a říkají si, jak to všechno zvládnou, aniž by jim došlo, že tolik bytostí do jednoho bytu nepatří.

Když jsem pracovala jako prodavačka jízdenek, měla jsem tam jednu kolegyni. Cituji a myslím si, že docela přesně.
"Já v práci nepiju, abych nechodila na záchod. Pak stihnu víc práce."
"Na lidi odmítám být milá, pak jsou rychleji pryč a já jich zvládnu víc."
"Prosimtě zajdi mi pro oběd, já potřebuju pracovat."
"Já nepotřebuji jíst, někdy nejím i 4 dny a je mi dobře."
Byla to také prodavačka jízdenek. Je to práce, kde sice 4 hodiny musíte makat, jak šroubci, ale dalších 6 hodin hrajete hry na internetu. Pauzu na záchod i oběd si tam mohl dovolit každý, jen díky ní se z práce stalo dokonalé peklo. Tato paní totiž byla neuvěřitelně vystresovaná a přepracovaná a tuto špatnou energii rozdávala do okolí. Když jsem došla z obědové pauzy o minutu později (ano o minutu, to si nevymýšlím), tak byl oheň na střeše. Odnášeli to hlavně její spolupracovníci, na které měla stejné nároky, jako sama na sebe. Měla tedy nad ostatními obrovskou moc, ale zároveň šlo vidět, jak ji to vnitřně ničí a díky tomu nenáviděla úplně celý svět.

Dejte si pauzu. Odpočiňte si. Zapomeňte na chvíli na práci a uvolněte se. Odpočinek je stejně produktivní, jako práce. Připomínejte si to dostatečně často, abyste nedopadli tak, že už nezvládnete ani vstát z postele a do té práce dojít.

Jak zvártit neodvratitelný konec?

12. února 2017 v 9:40 | Circle |  Lidé a vztahy
Občas mne napadne taková temná myšlenka. "Co když jsme jako lidstvo na konci cesty?"

Nechce se mi tomu věřit, ale s každou novou zprávou na aktualne.cz, či na hlavní stránce seznamu, mi přijde je to tak je. Do pár let proběhne válka s Čínou, což znamená další světový konflikt. Bude se chtít spojit Evropa s USA? Nebo zůstane na pozadí? Nebo ji během té doby obsadí Rusko? A nenajde se nakonec doktor Divnoláska, který nám zajistí nenávratný konec?

Zatím mám určitou naději. Na světě je totiž plno chytrých lidí, kteří by chtěli konci lidstva zabránit. Ať už jde o Elona Muska a jeho mise na Mars, nebo o Stephena Hawkinga urgující na lidstvo, aby se ozšířili po celém vesmíru...co když je ten konec jen pro lidi, co zůstanou na Zemi? Co když naše rasa bude cestovat z planety na planetu? Co když i Země je další přechodnou planetou v lidském objevování? Co když všechny ty mýty a náboženské příběhy jsou založeny na pravdě? Akorát se děj neodehrával na naší planetě?

Možné je vše a jak říká můj otec: "Jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdy neodhalíme. A právě proto je ten život zábava.". Takže co jako lidstvo musíme udělat? V první řadě bychom měli všichni držet při sobě. Jak ti nejchudší a nejnemocnější, tak ti nejbohatší a nejvznešenější. Všichni musíme táhnout za jeden provaz, jinak se opravdu řítíme do jistého konce, ze kterého není úniku.

Což je úkol hlavně pro nás. Místo toho, abychom se hádali a diskuzi vedli jen formou věčné a nesmyslné argumentace, měli bychom přijít na to, co nás jako lidi spojuje. Proč se neustále hádat o uprchlícíh a zdravé stravě, když si můžeme říct "Ok, tady spolu nesouhlasíme, pojďme najít něco společného." a nakonec zjistíte, že se všemi těmi lidmi, se kterými jste se hádali o naprosto nepodstatných věcech, máte společného víc, než byste kdy řekli. I jeden pitomý seriál, který po večerech sjiždíte s popcornem může být začátek nového a neočekávaného přátelství.

Pojďme celý tento koloběh válek a hádek uzavřít a ukažme těm nahoře, že chceme být jednotní, že si nechceme hrabat jen na svém písečku, že chceme vytvářet novou a lepší společnost. Pojďme ten svět nakopnout a nečekat jen na konec.
 


Revoluci? Vážně?

4. února 2017 v 13:22 | Circle |  Politika
Řekněme si to upřímně. Svět jde zkrátka do prdele. Někteří lidé nemají na nájem, i když pracují od nevidim do nevidim, někteří lidé mají zase tolik majetku, že už pomalu neví, co s ním, příroda se jaksi ignoruje a moc je v rukou psychopatů. Zdálo by se, že by byla třeba masivní revoluce. Jenže má to háček...
Většina revolucionářů (ať už jde o extrémní levičáky, či pravičáky) má sice nádherné myšlenky a pokud by se všichni lidé na této myšlence shodli, byl by ráj na Zemi. Jenomže to je to, lidé se zkrátka a dobře neshodnou. Vždycky bude v davu jeden, kterému se to líbit nebude. To je první věc.
Druhou věcí je přechod z jednoho státního systému do druhého (klidně nestátního). Mnohdy je to proces, který si žádá roky příprav a uskutečnění je snad ještě složitější, než to samotné plánování. Jak totiž chcete říct lidem, kteří už jsou desítky let zajetí do určitého systému, že všechno na čem pracovali, bylo k ničemu, protože si někteří lidi řekli, že by to mělo být jinak. Začnou protesty, může to skončit i občanskou válkou, kde povětšinou prohrají všichni zúčastnění.
Já se zastávám názoru, že Evropská unie, i když má spoustu much, je to nejskvělejší, co se Evropě mohlo stát. Ne kvůli dotacím, či dalším výhodám. Uvědomuji si, že má i spousty nevýhod, které mě doslova vytáčí. Co se mi ale na EU líbí je sjednocení Evropy. Vyskytujeme se v dobách, kdy bude třeba hájit naše zámy před těmi ruskými, či americkými. Pokud Evropa nebude jednotná, bude rozpolcená, jako to bylo ve dvacátem století. Žádný stát EU není tak silný, aby se mol ubránit takovým velmocem, jako je Rusko, USA či Čína. Nenechme si vzít ty poslední zbytky suverenity, co máme, ačkoliv s mnoha nařízeními nelze souhlasit.
Řešením současného stavu věcí není převrat, ten by to ještě zhoršil. Řešením je držet pospolu a pracovat na věcech, které jsme již vybudovali. Žádné zřízení se nestane úžasným za 20 let. Na to, aby se projevily dobré stránky jednotlivýc vlád, je nutné počkat minimálně 20 let a dalších 20 let je třeba na nich pracovat. Až po 40 letech můžeme říct, že je počátčení krize zažehnána a i tak si musíme nechat dalších 20 let na ustálení zaběhnutých věcí.
Teď, co aktuálně můžeme dělat, je nevolit oligarchní debily. Ten aktuální, co sedí na postu ministra financi dělá ramena, jak je ČR v přebytku. Jenomže to není kvůli němu, to je kvůli krokům, které udělal Kalousek a za které ho vyštípali (a upřímně, jeho korupční aféry jsou vedle těch Babišových úplně nulové). Je to průser a lidi to nevidí. Ani nechtějí vidět, o politiku se aktivně zajímá málokdo a když už, tak to opravdu začíná a končí u článků v Blesku.
Takže lidi, držme se, kolotoč začíná a obávám se, že jen tak neskončí.

Práce fakt není dost

2. února 2017 v 15:39 | Circle |  Lidé a vztahy
"Práce je dost, jen lidem se nechce pracovat."...no, není to až tak úplně pravda.

Představte si situaci - svobodná maminka má práci v kanceláři. Vychází docela dobře, protože má nějaké peníze v rezervě. Jenže nastane snižování stavů a maminka o práci přijde. Co teď? No dobře, jde na pracák, kde dostane sociální dávky. Má i odstupné, to si nechá na horší časy a zkouší hledat práci. Jenže práci v kanceláři nedostane. Je jí už něco přes 40, má za sebou akorát gympl a jedinou práci, kterou by mohla sehnat, tak je ve výrobě, kde by musela mít 12 hodinové směny. Nemá nikoho, kdo by jí děti hlídal a na chůvu nemá peníze. Tak shání dál a dál. A je to už půl roku a i když se snaží sebevíc, tak o práci, kterou by mohla zkloubit s faktem, že má děti, ani nezavadí. Takže je na dávkách dál a občas jí pod ruku připadně nějaká brigádka. Jen si musí hlídat, aby si nevdělala víc, než 5000kč měsíčně, jinak by o dávky přišla. Po půl roce shánění je už paní unavená. Chodí každý týden minimálně na jeden pohovor, ale nic jí nevyšlo. Sebevědomí jí postupně mizí a díky tomu už ani není schopná na pohovorech působit jako někdo, kdo o danou práci stojí. Další věc je, že i když nějakou práci sehnala, tak výplata je o tisícovku nižší, než kdyby zůstala na pracáku a to si nemůže dovolit, protože už vyplýtvala veškerou rezervu na opravu pračky a na školní výlety pro děti.

Tohle je reálná a opravdu hojně se vyskytující situace. Zneužívání sociálních dávek jako takových, je opravdu mizivé procento ze všech vydaných dávek (a podíl cikánů na dávkách je zhruba stejně velký, jako bílýc na dávkách).

Práce je sice dost, ale jaké práce. Ne každý je schopný dělat jakoukoliv práci. Já osobně nejsem schopná dělat déle, než 8 hodin denně, při delších směnách jsem absolutně nepoužitelná (a když říkám nepoužitelná, tak opravdu nepoužitelná...jako tak moc, že mi padají věci z rukou, nedokážu ani pořádně zaostřit a tak dále...). Někteří mají to štěstí, že jsou schopní dělat kdekoliv a kdykoliv. Někteří mají to štěstí a jejich šéf jim zaplatí rekvalifikační kurzy (které si většina lidí nemůže dovolit a pracák vám kurzy rozhodně neproplatí, pokud jste v tom oboru nikdy nedělali a nabídka je natolik omezená, že si běžný člověk pomalu ani vybrat nemůže). Někteří mají to štěstí a seženou práci hned týden po vyhazovu, protože si vyhazov tolik neberou.

Prostě a jednoduše - lidé jsou různí a nemůžeme soudit nikoho jiného, než jsme my sami. Nikdy totiž nemůžeme vědět, s čím vším se ten člověk musí potýkat.

Iluze štěstí

31. ledna 2017 v 19:33 | Circle |  Politika
I když si plně uvědomuji, jaké máme štěstí, že můžeme žít v dobách relativního míru a klidu. V dobách, kdy lidé neumírají hladem. V dobách, kdy každý má nárok na slušně placenou práci...jenomže, není to jen iluze?

Lidé totiž úplně zapomněli na to, co štěstí znamená. Zažili si toho za minulé století dost a já se jim nedivím. Dvě světové války, jedna studená. Výměny totalitního režimu a věčný strach. Je logické, že nyní jsou vděční za fakt, že trochou úsilí má každý slušný život. Jenže opravdu je tohle slušný život?

Průměrný člověk, který žije sám, dá 70% svého platu za nesdílený byt. A to nemluvíme o čerstvých absolventech, ale o lidech, kteří celý život tvrdě dřeli a nyní jim táhne na důchod. Ten byt si ani neužijí, protože mají 12 hodinové směny a denně nenaspí víc, než 5 hodin. Ale nestěžují si - mají přece práci a doma televizi. Nic víc přece nepotřebujeme. Osobní život? Pche...takový luxus si můžou dovolit jen děti.

Pár, kdy oba dva pracují, si vydělá víc a zaplatí jen o něco málo víc, než jednotlivec, na tom, aby mohli žít spolu v nesdíleném bytě. S takovou se uživí oni sami, ale pokud chtějí aktivně žít, nezbude jim na konci měsíce nic.

Lidé jsou veselí, když žijí od nuly k nule. Nejsou schopní si našetřit žádnou rezervu, protože není z čeho. Zaměstnavatel nemá žádnou motivaci ke zvyšování platů, protože s každou korunou, kterou by chtěl dát zaměstnanci, musí dát další dvě státu (cca, nebudu to teď počítat na haléře). Takže pokud se jim porouchá pračka, musí si pujčit, aniž by je to kdy napadlo.

Kdekdo by řekl "No a co, měli se víc učit a měli by víc!" a svým způsobem tito mudrlanti mají pravdu. Jenže opravdu jen a pouze svým způsobem. To, že má někdo titul automaticky neznamená vyšší plat a když už, tak opravdu jen o trochu. Tohle e netýká profesí jako je programátor, doktor, právník apod. A hlavně, řekněme si upřímně - ne každý má na víc, než dělat prodavačku. Ne každý má na studium vysoké školy jak inteligenčně, tak psychicky. Není tudíž tak jednoduché říct "Uč se a budeš mít víc peněz.".

Opravdu žijeme v době blahobytu? Opravdu se naše úsilí odráží na výši peněžité odměny? Opravdu nedřeme jen pro nic za nic? Opravdu nemáme problém sehnat práci? Opravdu má každý člověk šanci na úspěch?

Šanci na úspěch máte jen ve chvíli, pokud máte to štěstí a narodili se bílým lidem s průměrným platem, nepotkalo vás žádné neštěstí na cestě životem a máte psychiku na tak vysoké úrovni, že vás nic nerozhází.

Jsem v tomto ohledu hodně pesimistická. Chceme se stěhovat a ceny bytů jdou neuvěřitelně nahoru, zatímco platy za poslední tři roky nenarostly pomalu ani o korunu. Navýšení základní mzdy o tisícovku a půl...možná pomůže. Nejvíc by ale pomohlo, kdyby stát nepodkopával nohy každému, kdo chce mít nějakou živnost. Pomohlo by také, pokud by daň z příjmu nebyla tak vysoká. Jenomže aktuálně to vypadá tak, že se situace nezlepší. Spíš naopak, bude to horší a horší.

ANO, bude hůř.

Pozpátku

26. ledna 2017 v 18:08 | Circle |  Politika
Abych pravdu řekla, o politice toho hodně nakecám, ale ve skutečnosti vím úplný hovno. Trochu sleduji zprávy a to, co se právě děje, ale vzhledem k tomu, že se vždycky naštvu, nebo rozbrečím, když se na to všechno dívám, tak jsem raději zdrženlivější.

Před pár dny nastoupil do funkce prezidenta Spojených Států Donald Trump. Já bych si moc ráda řekla "Lidi si ho zvolili, tak co už s tím naděláme.", jenže ho zvolili na základě polopravd a lží. Nedivila bych se, kdyby si nějaké hlasy zaplatil. Prostě a jednoduše ho nemám ráda. Na něm zkrátka vidíme, jak peníze kazí charakter (pokud vůbec někdy nějaký měl).

Nechci říct, že pokud by vyhrála Clintonová, bylo by všechno hezké a růžové. Jenomže základní lidská etika by zůstala zachována. A teď ten pablb ničí prakticky všechno dobré, co jeho předchůdci dokázali. Omezuje základní lidské svobody a já se upřímně bojím, že to neskončí jen u USA.

Možná je dobře, že se USA nyní kamarádíčkuje s Ruskem a Čínou, zase na druhou stranu - co je lepší? Totalita, nebo válka? Jsem totiž přesvědčená, že válka jednou skončí...totalita? Víme moc dobře, jak složitý proces byl pád Sovětského svazu a kolik obětí na životech tato vláda měla. Nehledě na to, že taková Severní Korea v tomhle stavu žije i dodnes.

Opravdu se bojím. Prezident, který znovu zakázal potraty, který schválil stavbu ropovodů v chráněných oblastech a jehož manželka vypadá jako permanentní oběť domácího násilí se skvělou značkou makeupu, takového je třeba se bát.

Asi už to tak má být...jdeme pozpátku.

Zoofilie

21. ledna 2017 v 0:26 | Circle |  Láska a sex
Není nic horšího, než je týrání zvířat (dobře, asi by se pár věcí našlo, aktuálně mě žádná nenapadá). To řeknu na rovinu. A právě proto mě štve, že je na zoofily pohlíženo jako na mučitele zvířat. Je to totiž ÚPLNĚ naopak, než si všichni myslí.

Zoofil v první řadě zvířata nechce trápit. Právě naopak. Miluje je natolik, že by zvířeti neublížil. Pokud jste se někdy dívali na zvířecí porno, uvidíte dva druhy videí. V prvním (a bohužel lze o většinu takových videí) jde o akt, kdy jde na zvířatech vidět, jak je jim celá situace nepříjemná (z velké části jde vidět, že je situace nepříjemná i lidem). Ten druhý, tam si všimnete jedné věci. Ty zvířata do toho jdou samy. Nikdo jim v tom nepomáhá (ani ručně, ani orálně) a na akt dojde díy chtíči obou stran. Není tomu tak u všech zvířat, proto třeba taková soulož s morčetem je vždy považována jako zneužití zvířete.

Problém je právě v nepochopení. Někteří zoofilové nechápou, jakým způsobem zvíře navnadit, díky tomu téměř vždy dojde k týrání zvířat (a je to škoda...pokud by měli dostupné informace, třeba by se takovým situacím dokázali vyhnout). Problém v nepochopení je ale i u celé společnosti. Pokud by společnost přestala soudit takové jedince, bylo vy mnohem míň těch, kteří zvířata zneužívají. Prostě by měli informace, jak to zvíře k aktu nalákat.

Dle mého je normální prakticky všechno. Co se týče sexu, nemám žádné hranice (přitom praktikuji jen trochu drsnější sex...s mým přítelem...který je člověk! :D) a neodsuzuji žádného člověka, který nějakou úchylku má. Odsuzuji ale lidi, kteří svou úchylku odmítají přiznat a tím pádem i zvládat. Zvládání je totiž to nejdůležitější, s čím se musí člověk s úchylkou popasovat.

Pokud to v sobě člověk dusí a odmítá si to přiznat, téměž v každém případě nastane chvíle, kdy z toho otyčnému "hrábne" a začne si to vybíjet. Následky jsou pak šílené. Pro oběť to někdy znamená i smrt, pro praktikujícího vězení (naprosto pochopitelně). Takoví lidé pak kazí pověst všem, kteří se sami se sebou naučili žít.

Kdybych si vzpoměla na jméno, tak vám ji i vyhledám, bohužel jsem jej úplně vypustila z hlavy. Nicméně jde o jednu zoofilní dámu. Neměla to v životě jednoduché. K lidem nedokázala nic cítit. Cítila ale nekonečnou lásku ke zvířatům a začala točit zooporno. Na jejích videích jde vidět, jak se se zvířaty rozumí, jak pro ně dělá první-poslední a jak jsou ta zvířata ochotná s ní souložit. Nyní má statek a prý v něm žijí ta nejšťastnější a nejvyrovnanější zvířata. Není divu, stará se o ně člověk, který je miluje nehynoucí láskou.

Proč je tedy zoofilie špatná? Je to něco, co se nám přirozeně příčí. Sami bychom si sex se zvířaty nedovedli představit, proto nám to připadá nechutné. Ale stejně jako někomu připadá nechutné, že mám rád, když jsem u sexu naprosto znehybněná, tak stejně i námmůže připadat nechutný sex třeba se psem. Je to naprosto logické. Houby mi taky připadají nechutné, protože mi prostě nechutnají. Je to jednoduše o antipatiích.

A pořád - je to tak u každé úchylky - se najdou jedinci, kteří se vyžívají spíše v utrpení, než v sexu se zvířaty. Jsou to většinou jedinci absolutně bez svědomí. A i když bych ráda (protože nechci nikoho odsuzovat, ani kriminálníky), pro takové zkrátka nemám pochopení.

P.S.: Ano, přitahují mne zvířata. Ale upřímně - přitahuje mě prakticky všechno. Jsem prostě hyersexuální jedinec bez hranic. S tím jsem se zase musela naučit žít já.:) (ne, nikdo u toho netrpěl)

Sexuální úchylky

21. ledna 2017 v 0:03 | Circle |  Láska a sex
Před chvílí jsem četla rozhovor s pedofilem a po přečtení komentářů (z nichž mnozí rozhovor vůbec nečetli) jsem uvážila, že bych měla napsat článek na téma sexuálních úchylek. Je jich totiž moc a musím přiznat, že sama jich pár také mám (možná zmíním které, možná ne). Co je na tomto tématu tak předmětné? Fakt, že mnozí vůbec netuší, o co se jedná a jak s takovou stránkou osobnosti pracovat.

Je totiž jedna věc mít úchylku a ukájet si své tužby na obětích, které po dané věci netouží. Je to stejně elementární rozdíl, jako je rozdíl mezi láskou a sexem. Díky lásce sice sex může vzniknout, ale není to primární cíl lidí, kteří se milují. Člověk, který miluje, chce být v přítomnosti dané osoby. Jistě, že ho sex může napadnout, ale nesní jen a pouze po sexu s daným člověkem. Touží se s ním dívat na západ Slunce, dívat se na romantický film, nabídnout rameno, pokud mu není dobře...tohle je láska.

A ještě další věcí je sexuální orientace, která se s úchylkami často slučuje, ale mnohdy jde jen o fakt, že vás přitahuje někdo jiný/něco jiného. Homosexuál je schopen lásky pouze ke stejnému pohlaví, pedofil je schopen lásky pouze k dítěti. Nemůžeme jim tuto lásku upřít. Vždyť si uvědomte, jak dopadají lidé, kteří svou homosexualitu skrývají. Jsou po celý život nešťastní a nakonec odchází od rodin, protože už to jednoduše nedávají. Tohle stejné je i s pedofilií a dalšími orientacemi, které se odlišují od normy (kde je ale norma, že ;)).

Co pak není u žádné úchylky či orientace přípustné, je zneužívání. Pokud muž zneužije jiného muže, měl by ho stihnout trest. Pokud muž zneužije dítě, také by ho měl stihnout trest. Ale stejně tak je možné, že muž souhlasí se stykem s jiným mužem, je i možné, aby dítě souhlasilo se stykem s dospělým (třeba já byla v 10 letech natolik sexuálně vyspělá, že mě sex s dospělými vyloženě lákal). Ten druhý případ je ale trochu kontroverzní a záleží, co by tomu styku předcházelo.

Tento článek ovšem berte jako úvod. Postupně budu psát o dalších úchylkách. Nicméně musíme si na začátku ujasnit jednu věc. Je rozdíl mezi úchylkou a zneužíváním. Pokud má někdo úchylku, že rád zneužívá, také nemusí být nutné, aby se dopouštěl zločinu. Jeho "oběť" s tím může souhlasit a hrát pro něj hru (já tyhle hry své doby zbožňovala). Nicméně mít nějakou úchylku většinou neznamená, že člověk bude díky tomu zneužívat (někoho/něco). Zneužívají lidé, kteří svou úchylku nezvládli (dlouhou dobu to v sobě dusili) a nebo lidé, co mají jiný psychopatologický problém.

Veganství

17. ledna 2017 v 11:14 | Circle |  Lidé a vztahy
I když sama se považuji za člověka, co by přírodu raději chránil, než ničil, přesto mám proti veganismu značné výhrady.

Nijak mi nevadí, když je někdo vegan. Ať si každej jí klidně kameny, ale pokud mi ještě někdo řekne námitku, která je vytvořená společnostmi, které vydělávají na veganech, tak mu asi dám přes držku.

Jaké jsou takové námitky?
"Člověk je býložravec - má tenké střevo a stoličky." - a zároveň má řezáky a schopnost maso strávit. Pokud by byl člověk býložravec, maso by mu žaludek nestrávil ani náhodou. To, že se maso tráví podstatně pomaleji, než zelenina, není důkazem, že je člověk vegetarián. Člověk je všežravec, tím to pro mne končí.
"Jak můžeš jíst kuřata a přitom mít doma kočku?" - abych pravdu řekla, snědla bych i koně, kočku, psa, klokana, klidně i člověka, je mi to jedno. Odmítám rozlišovat. Není to tak, že půjdu a zabiju svou kočku, kterou sním. Ne. Má kočka je má kamarádka. Pokud by mi ale někdo naservíroval kočku, snědla bych ji. Maso jako maso.
"Nemyslíš si, že jíst zvířata je špatná karma?" - ano, ale to stejné si myslím o zabití komára, který mi saje krev. Raději se soustředím na palčivější problémy, jako třeba dětská práce, či zamořování oceánů plasty.

Naprosto souhlasím s faktem, že veganství je zdravé, i když jsem si to dříve nemyslela. Jenže přechod na veganský jídelníček si žádá spostu informací a hlavně člověk musí přesně vědět, jestli to jeho tělo zvládne. Pokud tento přechod zanedbá, hrozí mu podvýživa, nedostatek vitamínů, padání vlasů, rozpadající se nehty...prostě nic příjemného.

Co mi ale na veganství vadí úplně nejvíc je fanatismus, který kolem tohoto hnutí koluje. Hodně veganů se ani nestresuje s tím, jestli jsou ostatní lidi vegani. Zároveň je hodně veganů, kteří jsou schopní vám naprosto znechutit jakékoliv jídlo, ve kterém je maso. "Fuj, jak to můžeš jíst, vždyť to před chvílí ještě někde běhalo!"
Vegan (potažmo i vegetarián) aby dosáhl svého cíle, musí v ideálním případě šířit své poselství, aby maso nejedlo co nejvíce lidí. To už je dle mého špatně. Žádné hnutí by nemělo mít "misijní" podtext. Pak se z toho stává fanatismus.
A pardon, že to takhle řeknu, ale pokud jako vegan nejíte vejce, ale jíte avokádo, dopouštíte se ještě většího zločinu proti přírodě.

Další věcí jsou sojové výrobky. Hodně veganů si nahrazuje maso sojovými výrobky. Jenomže soja způsobuje nárůst estrogenu u mužů a tím pádem i neplodnost. Nevíme, co soja dělá s naší genetickou výbavou, to zjistíme až za pár desítek let na našich dětech. Zároveň se sojou je mnohdy spojená dětská práce. Opravdu jste v pohodě se zaměstnáváním dětí a přitom hysterčíte z každého vejce?

Osobně bych volila spíš flexiteriánství. Je to způsob života, kdy člověk nejí maso/mléko/vejce z velkochovů. Nyní na takový způsob života nemám peníze, tak jsem udělala kompromis o té doby, než na to budu mít. Nekupuji si stehna a prsa zvlášť. Koupím si celé kuře, to vykostím a každou jednotlivou část využiju. Z kostry polévka, z prs nudle, nebo těstoviny, stehna a křídla opeču...díky tomu mám jídlo na 14 dní.
Ráda bych měla své slepice na zahradě. Ráda bych měla svou krávu, která by mi dávala mléko. Ráda bych si vykrmila svého pašíka a pak v zimě udělala zabijačku pro celé okolí. Ráda bych si udělala myslivecké zkoušky a lovila jen ta zvířata, která jsou v mém revíru přemnožená. Jenže na to nemám ani peníze, ani čas. Třeba někdy bude.

Nakonec bych ráda řekla - ať je každý vegan, vegetarián, bretharián...je mi to opravdu jedno, ale já se přemluvit nenechám. Ať už máš argumenty jakékoliv, ráda si s tebou zajdu na večeři do veganské restaurace, ale vegan ze mě nikdy nebude. Už jsem o tom i párkrát přemýšlela, jenže mně veganská strava zkrátka nechutná a většinou je mi z toho blbě. Nemám totiž moc v lásce lutěniny a můj zažívací systém je také nemá rád.

A jen takové rýpnutí na závěr - jak můžete vědět, že rotliny necítí bolest?

(toto je článek na téma týdne "Fanatismus"...ještě na tohle téma minimálně jeden článek napíšu...nicméně v komentářích si ten fanatismus odpusťte...věřte mi, argumenty, které mi tam napíšete, jsem slyšela milionkrát a žádný mne niky nepřesvědčil)

Kam dál