Toto je blog sloužící k prezentaci mých názorů. Budu ráda, když svůj názor napíšete do komentářů. Nicméně byla bych velmi ráda, pokud by se to obešlo bez hádek, nadávek a útočení. Jsem ochotná vést rozumnou diskuzi, pokud ne Vy, nemám důvod odpovědět.
.

Definice hlouposti

18. dubna 2017 v 13:03 | Circle |  Lidé a vztahy
Definice hloupého člověka není jednotná. Někdo za hloupé považuje ty, kteří nejsou dostatečně vzdělaní, jiní za hloupé považují převzdělané lidi, kteří už nevidí dál, než za špičku svého nosu. Já za hloupé považuji jiné:

Hloupý člověk není ten, kdo volí určitou stranu, hloupý je ten, kdo nevolí vůbec s domněním, že se tím něco změní.
Hloupý člověk není ten, kdo je součástí určitého náboženství, hloupý je ten, kdo se na své náboženství vymlouvá a zároveň je tak velký pokrytec, že není ochotný dodržovat pravidla své víry.
Hloupý člověk není ten, kdo nemá maturitu, hloupý je ten, kdo se zbytečně honí za titulem, aniž by mu k něčemu byl.
Hloupý člověk není ten, kdo pracuje na určité pozici, hloupý je ten, kdo se ani sám sebe neptá, k jakému účelu tato pozice je.
Hloupý člověk není ten, kdo přehnaně dbá o svůj vzhled, hloupý je ten, kdo se zajímá jen a pouze o svůj vzhled a svou hlavu ignoruje.
Hloupý člověk není ten, kdo dělá chyby, hloupý je ten, kdo přes svou zabedněnost své chyby nevidí a i když ho na ně někdo upozorňuje, není ochotný své chyby přiznat a v ideálním případě i napravit.
Hloupý člověk není ten, kdo ignoruje dění ve světě, hloupý je ten, kdo se děním ve světě nechá pohltit a už ho nezajímají věci, které jsou v jeho bezprostřední blízkosti, které reálně může ovlivnit.
Hloupý člověk není ten, kdo má nízké IQ, hloupý je ten, kdo se výší svého IQ chlubí, aniž by mu došly jeho nedostatky.
Hloupý člověk není ten, kdo je zlý na ostatní lidi, hloupý je ten, kdo si to neuvědomuje a prohlašuje o sobě, že je ultimátně dobrým člověkem.
Hloupý člověk není ten, kdo lže, hloupý je ten, kdo sám sobě nalhává a do těchto lží zatáhne všechny ostatní ("Brát drogy každý týden je naprosto v pořádku a nic ti to neudělá. Já jsem úplně v pohodě." pravil a hned jak přišel domů, rozbrečel se a neznal důvod).

Co tím vším chci říct? Že "hloupé" chování někdy není hloupé, jak se může zdát. A nakopak že i "chytré" chování může být mnohem hloupější, než cokoliv jiného.

A hlavně - pokud blbec uzná, že je blbcem, blbcem již není.
 

Kokain

13. dubna 2017 v 11:59 | Circle |  Návykové látky
Nebudu tu mluvit o účincích, ani o tom, jak kokain správně užívat. Jen by si lidé měli uvědomiž, že i když kokain nepůsobí nijak dlouho a nijak silně, stejně je to tvrdá droga, která vytváří fyzický návyk poměrně rychle (v mém případě po dvou užití za týden). Dlouhodobé užívání může vážně zamávat s lidskou myslí a předávkování kokainem hrozí už po prvním gramu (u jedinců s nižší váhou pochopitelně).

Já se tu chci ale zmínit o tom, co za takovým kokainovým večírkem stojí a málokomu to dochází.

Kokainoví baroni rozhodně nejsou miláčci, co by vás pohladili po vláskách, když se jim budete chtít vybrečet na rameni, že jste nebyli schopní prodat všechno, co vám dali. S největší pravděpodobností dojde na fyzické násilí. S ještě větší pravděpodobností dojde na to, že budete muset někoho zabít. Děsivých příběhů z drogových kartelů je hodně, pokud se na to chcete podívat zábavnou a docela i přestou formou, doporučuji seriál Narcos.

Pokaždé, když si tady v Evropě koupíte gram kokainu, měli byste si uvědomit, odkud vlastně pochází a většinou ani nemáte šanci se to dozvědět. Co vím, tak většina českého kokainu pochází z Argentiny, ale nevsadila bych na to vlastní život. K tomu, aby se sem dostal, ho musí někdo propašovat. Je dost možné, že šňupete kokain, který někdo dovezl ve vlastním zadku. Je dost možné, že někomu jeden kondom naplněný kokainem praskl, což znamená zdlouhavou a dost odpornou smrt. Je dost možné, že se tu dostal společně s banány, či jiným zbožím. Způsobů, jak kokain propašovat je nepočítaně.

To mluvíme jen o dopravě. A co samotná výroba? Pracovní podmínky rozhodně nejsou dobré, bohužel pro většinu takových lidí je to jediná možnost přivýdělku. Dost často se stává, že díky nedostačujícím ochranným pomůckám, si vyrábějící zruší plíce, či nosní přepážku. Výroba kokainu je totiž dost toxická. Chcete si stěžovat? Nemáte šanci. Jakmile si byť jen trochu zastěžujete, je velká možnost, že už znovu nespatříte světlo světa.

Vaším kokainovým večírkem říkáte, že je vám úplně u prdele, kolik lidí kvůli tomu zemřelo, hlavně že si užíváte večírek. Nehledě na to, že čistý kokain v Evropě neseženete. Chtěla jsem napsat, pokud nejste bohatý, ale ani vyšší cena nezaručuje, že je kokain stoprocentně čistý. Způsobů, jak se kokain ředí, je také hodně. Od omítky, přes pervitin až po obyčejnou vodu (což je nejlepší varianta).

Zkuste se nad tímto zamyslet, než si šňupnete úhledně narýsovanou lajničku, třeba už nebudete mít chuť...jako já.

Jak by se tohle mohlo vyřešit? Jak jinak - legalizací.:)

You will never understand

12. dubna 2017 v 11:03 | Circle |  Lidé a vztahy


























Tuhle písničku jsem včera poslouchala asi třikrát. Kdo neumí anglicky, tak popíšu, o čem je.

Je to o holce, co dojede z Řecka (pravděpodobně do USA). Její otec je bohatý. Ona chce žít, jako "běžní lidé" (common people) a tak ji chlap zavede do supermarketu, kam jinam. Řekne jí, ať si představí, že nemá žádné peníze. Ona se zasmála. "Čemu se směješ? Vidíš, že by se tady někdo smál?". Může si pronajmout byt, ale nikdy nepochopí, jaké to je být běžným člověkem. Nikdy tak nebude žít, protože když bude na dně, vždycky může zavolat svému tátovi a požádat ho, aby ji z toho dna vytáhl. Nikdy jí nebude proklouzávat život mezi prsty. "Nemáme rádi turisty." řekl chlap.

Tato píseň mě přivedla k zamyšlení. Jsem "běžný člověk", když jsem se narodila do rodiny, která patří k vyšší střední třídě. Narodila jsem se do rodiny, která nikdy neměla vyloženě nouzi o peníze. V určitých chvílích mi opravdu stačilo zavolat našim a říct jim o další tisícovku, protože jsem neměla co jíst.

Jenže situace se změnila mým vlastním rozhodnutím. Řekla jsem si, že už nikdy nepříjdu za rodinou s tím, že je žádám o peníze a peníze, co mám našetřené, utratím za domácnost. Za to, aby si mé děti mohly žít v pohodlí, když ne v luxusu. Za rekonstrukci koupelny, za zálohu na barák...zkrátka už nechci, abych musela někoho o něco žádat. A proč jsem to takhle udělala?

Protože chci žít jako běžný člověk. Chci aby tak žily i mé děti. Protože život v luxusu otevře dveře jen do luxusních restaurací. Luxus ale není skutečný život. Život běžného člověka je pro mě ten nejzajímavější. Člověk si uvědomí, co vlastně život je. Že to není o drahých zážitcích a značkových mikiných. Že je to o hledání toho svého i za co nejméně peněz. Tohle je život běžných lidí.

Na základě tohoto uvědomí jsem vedla rozhovor se svým mužem. Vzpomněli jsme si na pár našich kamarádů. Jednomu z nich bude brzy 50. Pořád bydlí u rodičů, tudíž nemusí platit nájem. Jídlo mu vaří máma a jeho mozek je na úrovni pětiletého dítěte. Vůbec si neuvědomuje důsledky svých rozhodnutí a protože je přece "umělec", tak nemůže pracovat jinak, než pořádáním akcí...což mu rozhodně nevynáší tolik, aby se od mámy odstěhoval. Dalšímu z nich je 30 a rodiče mu platí nájem, jídlo, akce a drogy. Na školu se vysral a já se teď jen ptám, co vlastně chce dělat. Ne jeho, protože mi na to nikdy neodpoví. On chce žít ze dne na den. Přesně tak, jak jsem chtěla kdysi žít i já. Další je moje sestra, která 8 let studovala, aby jí rodiče dávali peníze. Nakonec vystudovala pseudoumělecký obor, který je sám o sobě úplně k hovnu. U toho pracovala za barem a když se dala dohromady s jejím současným manželem, přestala i pracovat a jen "studovala" (rozuměj chodila po večírcích a chlastala, co to dá).

Nechci takové lidi soudit, jenže tohle podle mého není život. Život je podle mého určitý osobní vývoj. Nejde o to, jak je kdo studovaný, ale co sám se sebou chce dělat. Když mi někdo řekne: "Já vím, že tahle má vlastnost je špatně, ale mě se s tím nechce nic dělat.", tak ho neberu vážně, protože on sám sebe vážně nebere. Postavil se k životu sobecky: "Je mi jedno, jak má špatná vlastnost ovlivňuje ostatní, hlavně že já nemusím nic dělat.".

Zkuste si to někdy. Řekněte rodičům, že vám nemají dávat žádné peníze. Zkuste si vydělat sami na sebe, aniž by za vámi někdo stál. Zjistíte, že za neuvěřitelně krátkou dobu dospějete a uvědomíte si, jak to mohou mít někteří lidé těžké, protože nemají tak skvělé rodiče, jako vy. A zároveň si važte svých rodičů (pokud je to možné), protože oni by ty peníze mohli posílat úplně jinam. Mohli by si vyjet na cestu kolem světa, mohli by si v podstatě koupit nový dům, ale oni se rozhodli, že vás budou živit při studiích. Važte si také toho, že můžete studovat, aniž by vás práce zdržovala od školních povinností. Nemá to tak každý...
 


EGO

11. dubna 2017 v 9:21 | Circle |  Lidé a vztahy
Včera jsem šla po ulici a viděla dva popeláře. Byla jsem už dost unavená, tak jsem je obešla, jako kdyby tam ani nebyli. V ten moment mi došlo, kolikrát jsem takhle obešla člověka, kterého celá společnost nutně potřebuje. Došlo mi, jak jsem se dřív tvářila na zedníky, popeláře, uklízečky...ve své podstatě to pro mě nebyli lidé. A proč jsem si o nich myslela tohle? Protože jsem byla přesvědčená, že takhle nikdy nemůžu skončit. Že jsem na taková povolání moc chytrá. Až jsem jednoho dne neměla jiný příjem, než z uklízení hospody.

Ono vlastně nezáleží na tom, jak je kdo chytrý, jak je kdo studovaný, záleží pouze na tom, jak se chová k ostatním. Můžete být klidně lékařem, ale pokud jste arogantní idiot, je vaše hodnota ještě nižší, než hodnota pokorného popeláře. Můžete být klidně i tím popelářem, ale pokud jste arogantní idiot...no opakovat se nebudu.

Lidé v dnešní době moc bazírují na vlastním egu, aniž by jim došlo, jak moc je ego zbytečné. Ego více škodí, než pomáhá. V čem? Tak si představte, že si o sobě myslíte, že jste nejlepší v oboru. Třeba vám to i pár lidí řeklo a vy pak chodíte s nosem nahoru a všude rozkřikujete, jak jste dokonalí. U takových lidí si řeknu, že s nimi nechci mít nic společného. Pokud by mi architekt řekl, že je nejlepší architekt v republice, jeho služby bych nevyužila, protože mu chybí pokora a tím pádem jeho domy budou pořád stejné. Bude na nich spousty chyb, protože si architekt přes své ego neuvědomí, že by se mohl posouvat dál.

Znám takových lidí spousty a garantuji vám, že ten, kdo se moc chválí, moc dobrý není. Nemá totiž motivaci jít dál. Je zkrátka přesvědčený, že je nejlepší a že se zlepšovat nemusí. A třeba i nejlepší je, ale jen na omezenou dobu. Pak začne padat na hubu a bude v háji z toho, že se mu všechno sesypalo, jako domeček z karet. Tohle přináší ego.

Máme ve firmě jednoho kolegu. Ze začátku mi připadal v pohodě. Pak jsem s ním ale zašla na oběd a od té doby mám k němu obrovské antipatie. Řekl totiž, že ve firmě končí. To by mi až tak nevadilo, ale způsob, jakým skončil, mi připomněl sebe samotnou v dobách, kdy mé ego bylo neotřesitelné. "Řekl jsem šéfovi, že odcházím a chtěl jsem se s ním domluvit, aby mě pustil dřív. Ideálně do konce týdne. Mám přece tak úžasnou nabídku práce! Oni mě tam chtějí! Po půl roce se ozvali, jsem asi fakt dobrej. Šéf je ale idiot. Chce, abych si za sebe našel náhradu. To se mi ale nelíbí, já chci jít do nové práce!" JÁ, JÁ, JÁ. Tohle jediné jsem slyšela a tak jsem mu na to odpověděla: "Šéfovi se nedivím. Máš dvouměsíční výpovědní lhůtu a ty po něm chceš něco navíc. On ti jen řekl podmínky k dřívějšímu odchodu.". A nakonec toho všemu mu slevil: "Dokud nedoděláš to, co máš rozdělané, tak nemůžeš odejít dřív.". A on, místo toho, aby zabral a svou práci dělal pořádně, tak musí všechno předělávat natřikrát a pořád si jen stěžuje, že nemůže odejít dřív.

Nepřeji mu nic špatného, ale nejsem si úplně jistá, jestli s takovým přístupem v životě pochodí. Přístup "Já jsem ING a tak se ze mě poserte.". Úplně stejný přístup, jaký měli mí spolužáci z gymplu. Povýšenecký a bez jakékoliv známky pokory. nedivím se, jak si náš učitel biologie stěžoval, že dnešním gymplákům chybí pokora. Chtěla bych se s ním někdy vidět a poděkovat mu za všechno, co mě naučil. I když mi 90% věcí došlo až teprve před nedávnem (jsem 4 roky ze školy), stejně mi dal do života tu nejcennější lekci. Lekci, která mě naučila, že nejsem o moc lepší, než ostatní. Že dělám chyby a musím se z nich poučit. Že nejsem na tomto světě sama.

Skromnost a pokora - dvě nejcennější lidské vlastnosti. Vlastnosti, které se dnešní společnost snaží zbavit hesly: "Buď svůj!", "Probuď své ego!", "Pěstuj své sebevědomí."...prázdné a nic neříkající fráze.

A právě díky egu a aroganci už některé lidi nechci poslouchat. Zkrátka jim jejich úspěchy nevěřím a hlavně člověk jen poslouchá žvásty a ani ho ten druhý nepustí ke slovu. A když už vás ke slovu pustí, stejně vás neposlouchá. Proč? "Protože teď mám slovo JÁ!"

Exekuce a proč vlastně vznikají?

7. dubna 2017 v 9:36 | Circle |  Lidé a vztahy
Když si představíte člověka s exekucí, koho vidíte? Chronického neplatiče, co zneužívá svých věřitelů, nebo člověka, co se pod tlakem společnosti dostal až na dno? Já vidím oba dva. Ne všichni jsou hodní, ne všichni jsou zlí. Je to tak nějak napůl a právě proto je důležité, aby lidé měli šanci, když jsou na úplném dně.

Můj táta si kdysi půjčil neuvěřitelné množství peněz. Nebudu vám tady vysvětlovat, co všechno se stalo, ale podle čisté logiky věci už mu měli dávno zabavit barák, který si za půjčené peníze postavil. Proběhlo několik soudů, u kterých vždy říkal, ať si ten barák nechají, ale o tom nikdo nechtěl slyšet ani slovo. A proč? Víte, za každý soud získá právnická firma dost peněz (někdy i k milionu) a pokud víte, že věřitel takovou společnost vlastní, tak tam něco nehraje. Nehraje tam i více věcí, jako třeba dvě verze smlouvy o půjčce. Tím neříkám, že je můj táta svatý, v první řadě si měl odpustit super barák s bazénem a radši si takovou částku nepůjčovat...ale i ten nejhodnější a nepoctivější člověk se může nechat zlákat třpytivým leskem zlatého vejce.

Nyní je v exekuci a vůbec neví, co má dělat. Barák za tu dobu ztratil na hodnotě (kdo by se taky staral o barák, o kterém ví, že mu ho jednoho dne zabaví) a táta nemá šanci splatit ani poplatky exekutorům.

A právě pro takové lidi je určen zákon o osobním bankrotu, což se pochopitelně nelíbí bankám. Jenže já jsem toho názoru, že mnoho bank napůjčuje miliony lidem, o kterých si předem nic nezjistí. Akorát projdou rejstřík dlužníků, jestli člověk není v exekuci a jestli mají pravidelný příjem a to je vše. Jenže banky nenabízí pojištění proti ztrátě zaměstnání, nikdo se ani nedívá, jestli je člověk ze svého platu hypotéku schopen splatit ještě předtím, než půjde do důchodu. Stačí jeden krok vedle, který většina lidí nedokáže ovlivnit. Nemoc, úraz, ztráta zaměstnání, přírodní katastrofa...člověk zkrátka nemůže pohlídat vše.

O novém zákonu jsem narazila na jeden zákon "Půjčil jsem 100k jednomu pánovi, aniž bych si ho předtím prolustroval. Má teď na kontě 10 exekucí a nesplatil mi ani korunu. To mám kvůli novému zákonu o peníze přijít?". Ano, máš. Sám jsi zmínil chybu, kterou jsi udělal a teď za ni musíš platit. Takhle to ve světě funguje. Nikdy nepůjčuj peníze člověku, o kterém víš, že má ve zvyku neplatit své závazky. Člověk akorát vidí, kolik vydělá na úrocích a víc ho nezajímá. A ne, nesouhlasím s tím, že o některých lidech se takové informace nedají dohledat. Zkuste se jen poptat v okolí a zjistíte tolik věcí, které vás přinutí takovému člověku nepůjčit.

Lidé zkrátka dělají chyby a za ně musejí platit. Můj táta už zaplatil hlavně svou duševní pohodou. Není schopný se pořádně uklidnit, není schopný spát a není schopný začít jíst zdravě, i když je v takovém stavu, ve kterém by mohl dostat infarkt každým dnem. Je mi ho líto a zároveň nadávám na jeho bláhové mladé já.

Buďme schovívaví k lidem v dluhové pasti. Mnohdy za své dluhy nemůžou ani oni sami.

Proč vlastně nejsem vegetarián/vegan?

28. března 2017 v 15:30 | Circle |  Lidé a vztahy
Před měsícem a půl jsem psala článek k tématu týdne "Fanatizmus".

Za tu dobu jsem o tom hodně přemýšlela a chvilkama si i říkala, proč to tedy nezkusit. Jenomže došla jsem na pár věcí. Jsou to čistě osobní věci, které rozhodně nemusí být aplikovatelné na všechny.

Nechci se vzdát masa. Opravdu bych trpěla. Mám ráda tatarák, mám ráda boloňský lasagne, mám ráda kuřecí řízky, mám ráda kachnu se zelím, mám ráda dušenou šunku. Je to ale věc chuti a zvyku. Kvůli chuti "masotarián" nejsem.

Nejsem totiž moc velký jedlík. Na jídlo většinou zapomenu a díky tomu je pro mě lepší dát si flák masa, který mi zajístí energii prakticky na celý den, než hromadu čočky, ze které prdím ještě další dva dny.

Neříkám ale, že maso jím každý den (kromě mé oblíbené šunky od firmy Le&Co, jím ji i samotnou a ráda jí dělám chutě naší kočce...a pak jí kousíček dám, ale to neříkejte mému muži :D). Ale byly i takové časy. To jsem ale naznala, že taky není moc dobré. Člověk se prakticky každý den přejí a v tom období jsem nabírala na váze tak rapidně, že jsem i posléze začala hubnout...taky rapidně...dobrovolně.

Co se týče veganství, k tomu mě nikdo nedonutí ani náhodou. Mléko je moje živá voda už od malička. Pamatuji si, že mi máma vždycky nadávala, když jsem vypila dvě krabice mléka za den.

A o samotné mléko ani nejde. Představa, že bych se vzdala parenice, bešamelu, parmazánu (ach parmazán!!!), jogurtů, smetany, je pro mě hodně děsivá.

Co je ale důvod číslo jedna?
Veganská kuchyně mi nechutná. Další dny z toho prdím, jsem nafouknutá a vlastně jsem se z toho ani nenajedla. Pokud mi něco z veganské kuchyně chutná, tak jsou silně kořeněná jídla, ze kterých mě pak pálí žáhá a já bych musela sáhnout po mléku (není na pálení žáhy nic lepšího).

Ideální cestou je pro mě stravování se lokálními surovinami. Do budoucna plánujeme najít si farmáře, ke kterému budeme jezdit pro maso, mléko a vejce. Pokud by to šlo, měli bychom slepice na zahradě a maso bychom kupovali jen hovězí (vepřové mi ani nechutná a trochu postrádám smysl mít chov prasat, ze kterých máš JEN maso, případně kůži). V tom nejideálnějším případě by bylo super mít vlastní statek...ale v dnešní době to moc nepůjde.

Nicméně už se pomalu vzdávám banánů a avokád, kupujeme česká jablíčka. Těším se, až na podzim dostaneme jablka od babičky.

Cesta k veganství je složitá, ale pořád víceméně víte, co můžete a co ne. U flexiteriánů je to těžký. Musíte si pořád ověřovat, odkud všechno pochází, což je někdy nadlidský úkol. Chcete si koupit bulku se slunečnicovými semeny? Jistě, zjistíte, kde byla upečená, ale už není možné dohledat, odkud pochází jednotlivé suroviny.

A právě proto na to spíš kašlu, než že bych to řešila a jídlo si užívám. Jak ho vařit, tak ho jíst. Co se ale snažím, tak nepodporovat Babišovy firmy a kupovat co nejvíce surovin z České Republiky (už tyhle dvě věci zkloubit je nadlidský úkol, obzvlášť u pečiva).

Radím ale všem - nehroťte to.;)

Antikoncepce

23. března 2017 v 14:20 | Circle |  Láska a sex
Abych pravdu řekla, jsem velkým odpůrcem antikoncepce. Na druhou stranu pokrytecky přiznám, že sama antikoncepci beru. Proč antikoncepci nechci brát? A proč ji beru i přes mé výhrady?

Vemte si to takhle - ženské tělo je nějakým způssobem nastavené. Hormony nám v těle způsobují různé změny. Při dospívání si hormony řeknou "Tak a teď jsme všichni připravení na antikoncepci.". Pomáhají nám vyrovnat hladiny různých neurotransmitterů a proto jsou puberťáci tak náladoví. Hormony nám řeknou, kdy jsme připravené na početí dítěte, hormony nám i řeknou, kdy jsme připravené na porod a nakonec nám i řeknou, že už děti nemůžeme mít.

Antikoncepce vaše tělo nastaví tak, že si hormony myslí, že je těhotné, protože v těhotenství zkrátka otěhotnět nelze. A teď otázka - je to pro tělo dobré? Rozhodně není. Holky jsou často náchylnější ke srážení krve, libido klesne téměř na nulu, přibere se na váze a emoce jakoby neexistovaly. Tudíž ani radost.

A ekologická stránka antikoncepce je mnohdy až děsivá. Hormony se dostávají prakticky všude a díky nim mají muži více estrogenu v těle (a díky tomu i zvýšenou neplodnost) a říční ryby se líhnou hermafroditní. Vliv na životní prostředí se ještě zkoumá, nicméně už teď víme, že to není nic moc.

Já ovšem antikoncepci beru a to hned z několika důvodů. Ten první paradoxně není strach z otěhotnění, ale psychická pohoda. Přirozeně mám toži neuvěřitelně rozházený cyklus a menstruace se mi někdy protáhne až na 10 dní. V době mentruace jsem absolutně nepoužitelná. Rozbrečím se prakticky při každé krávovině, to stejné s naštvaností. Občas jsem při mentruaci probrečela celé dny. Takto nabouraná psychika se se mnou táhla dost dlouho, někdy i do další mentruace (což někdy byly i tři měsíce). Nyní se mi nálady tolik nestřídají a to ani při menstruaci.

Ten druhý je strach z otěhotnění. Není ovšem tak markantní. I když jsem dřív bývala královnou nadrženosti, po více jak ročním vztahu tento zájem opadl a začala jsem si vážit důležitějších věcí, než je sex (ne, sex opravdu není tak důležitý, jako vzájemné porozumění). Obzvlášť po tom, co jsem začala brát antikoncepci mé libido jakoby neexistovalo. V mém případě je to OPRAVDU dobře, protože jsem měla chuť ošukat úplně všechno, co žije (ano, i mimo lidí). Tudíž druhým důvodem je snížení libida.

Třetím důvodem je snížení obrovských přívalů krve. Před antikoncepcí jsem musela vyměňovat tampon co dvě hodiny. Nyní už tampony ani nepotřebuji a stačí mi intimka. Je to opravdu úleva, protože ani bolest už není nezvladatelná (ale jistě, pořád tam je). Takže teď konečně dokážu při menstruaci i normálně pracovat (občas jsem se hodila při mentruaci marod...bylo to jednodušší, než se svíjet pod stolem bolestí).

Takže stejně jako v životě - člověk se musí vzdát svých principů, aby mohl přežít. A ne, vůbec mě to netěší.

Slepí

17. března 2017 v 10:56 | Circle |  Politika
Ještě jednou podotknu - nejsem politolog. O politiku se zajímám, ale ještě pořád nevím ani 10% z toho, co bych měla vědět. Většina mých politických článků jsou opravdu jen názory, které sdílím jen proto, abych si je mohla o půl roku později přečíst a uvědomit si, jak moc jsem zmnila názor na základě nově sesbíraných poznatků. Proto se většina mých článků nesetkává se skutečností, proto ve všech článcích nejsou zdroje (buď jsem líná si je dohledat a nebo na ně zapomenu :D).

Téma týdne: "Den, kdy zmizelo slunce". Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Jestli napsat článek o depresích a podobných hovadinách na můj blog s myšlenkovými průjmy. Nepřišlo mi to ale správné. O depresích jsem psala víc, než dost. Teď budu psát o jakési "politické depresi", která mě zachvátila po prezidentských volbách v roce 2013.

V prvním kole jsem volila Franze. Byl by to výborný prezident reprezentující dost početnou skupinu lidí, na kterou se "ti normální" dívají skrz prsty. Tento člověk respektoval kulturu naší země a dost dobře si uvědomoval, že umění v ČR má obrovskou hodnotu, kterou je třeba zviditelnit. O Škodě každý ví, o tom, že jsme národ s rakovinou tlustého střeva taky, o tom, že tu chlastáme pivo, to taky...není třeba zviditelňovat věci, na které nemusíme být pyšní. Jenže kdo v zahraničí ví o Karlově mostě? O Karlštejně? Jen ti, kteří tu byli a viděli to na vlastní oči. Vždyť i studenti, kteří sem přijeli na Erasmus apod. o našich památkách nevědí. Odvezou si akorát kocovinu a sixpack plzně nadom.

V druhém kole jsem volila Shwarzenberga. A prakticky z jednoho jediného důvodu - aby se Zeman nedostal k moci. K smrti jsem se bála toho, co nastane a bohužel, všechny mé obavy se naplnily. Pomalu se odstříháváme od západu, lezeme Rusku a Číně do prdele takovým způsobem, za který by se nejeden slušný člověk styděl, společnost je rozdělená na dva tábory - kavárna a voliči pana Zemana. To všechno způsobil člověk, ke kterému máme vzhlížet. Vítězství Miloše Zemana bylo dnem, kdy zmizelo slunce. Veškerá památka Václava Havla je ta tam. Všechno, za co jsme po revoluci bojovali také.

A stejně jako v reaktoru atomové elektrárny, tak i v politice funguje princip řetězové reakce. Jedna věc se posere a musí se zákonitě posrat všechno, co je kolem. S příchodem Zemana se vyrojil obrovský zástup "vlastenců" (rozuměj neonacistů), které dav dřív úspěšně ignoroval. Proč? Protože náš pan prezident neumí zavřít hubu a mele páté přes deváté. Je schopný urazit každého, kdo mu byŤ jen trochu oponuje. Psychopat? To ne...narcismus toho nejšílenějšího kalibru.

Jednoho krásného dne mi jedna "kámoška" řekla, že Zeman zachránil naši zemi. Když jsem se jí zeptala v čem, tak mi nedokázala odpovědět jinak, než "Je to výborný ekonom.". To bylo všechno. Nic víc mi k tomu neřekla, i když jsem se jí ptala. Nepouštěla jsem se do urážlivých debat, jen jsem se ptala. S tímhle jsem se setkala u každého, kdo volil Zemana. Nebyli mi schopní odpovědět, co úžasného pro naši zemi udělal. Na tunely typu Mostecká uhelná nikdo neslyší. Na rozdělování společnosti také ne.

Náš národ je bohužel slepý. Odmítá se o politiku zajímat a znají jen to, co uvidí na D1 na bilboardech. Občas se něco objeví na facebooku, ale nikdy si neověří, jestli politik mluví pravdu. Jestli jeho zdroje nelžou, jestli jeho tvrzení nejsou jen populistické výkřiky. Svatá Maria! Oni ani nevědí, co je to populismus!

A já? Řvu, brečím, mlátím do polštáře vždy, když si vzpomenu na současnou politickou situaci. Na neustále se zvyšující byrokracii, zatímco dělníci tleskají. Protože jich se to netýká...týká se to jen těch "zlodějů". A nikdo nevidí, že ti největší zlodějové dělají z naší krásné země montovnu.

Pojďme nad tím přemýšlet bez emocí

2. března 2017 v 9:47 | Circle |  Multikulturalismus
Je to donekonečna omílající se téma. Jedni jsou proti jakémukoliv přijímání uprchlíků, druzí by otevřeli hranice pro každého a ještě mu zaplatili cestu a ti třetí, ti buď mlčí a nebo jen kroutí hlavou nad tím, jak rychle se společnost dokázala rozdělit. A jaký mám názor já? Přijmout alespoň matky s dětmi, když už nikoho jiného. A zároveňn provést řádnou integraci, ne že ty lidi šoupneme na místo, kde se nám nechce bydlet a starejte se.

To je vlasně chyba, kterou udělaly státy, které mají teď s imigranty problém. Teda...problém. On není až tak velký, jen média to zbytečně nafukují. Ve Stockholmu se auta na denním pořádku nezapalují a do čtvrtí, kde muslimvé bydlí, se policisté opravdu nebojí. Můj švagr tam dokonce i bydlel a jediné, co je tam jiné, je jazyk. Švédsky se tam zkrátka nemluví a rozhodně to není o tom, že by nikdo švédsky mluvit nechtěl.

Uprchlíci v daných čtvtích žijí už třetí generaci. Na začátku s nimi problém nebyl. Byli to lidé, kteří utekli před peklem a byli rádi, že už mají trochu klidu. Kolem sebe měli lidi, kteří mluvili stejným, nebo alespoň podobným jazykem. Nebyly tam školy pro jejich děti, tak si založily vlastní. Vytvořili si svou vlastní lokalitu. Problémy začaly až s druhou generací, kterou situace začala štvát. Byli cizinci v zemi, ve které se narodili. Neuměli jazyk, protože nebyl nikdo, kdo by je to naučil a ani neměli možnost jazyk souvisle poslouchat, aby pochytili alespoň základy. Třetí generace už se začala radikalizovat a proto vznikly některé problémy (nemluvíme tu ale o každodenním narušování pořádku). Jednoduše ty lidi začalo štvát, že nejsou vítaní v zemi, ve které se narodili a nevědí, co s tím mají dělat a tak dělají bordel.

Tento model můžeme aplikovat prakticky na každou lokalitu, kam se šoupli nám nepohodlní lidé. Sejde z očí, sejde z mysli. A právě proto se mi líbí projekt, který teď probíhá v Brně. Jmenuje se "housing-first". Jedná se spíše o bezdomovce, nebo o lidi z ubytoven, tento model se dá aplikovat prakticky na všechny, které bychom za normálních okolností odoupli někam, hlavn ať je nevidíme. Jde o to, že se vylosovalo pár rodin, které se umístily do městských bytů, které jsou rozmístěny v různých lokalitách po Brně. Nájem musí platit ať chtějí, či nechtějí, nemusí ale platit kauci a provizi realitkám. Podle výsledků z jiných států si tyto rodiny bydlení udrží a dokáží výrazně zlepšit svou situaci.

V intergraci uprchlíků by to mělo probíhat podobně. Rodiny nechť se umístí na různá místa. K tomu bych ale přidala programy, ve kterých se můžou naučit jazyk, historii a informace o státním zřízení země, ve které bydlí. Sehnat práci by si mohli sami, v začátcích jim ale mohou pomoci pracovníci daných programů, kteří jim ukážou kde hledat a pomoci jim s životopisem a dalšími věcmi.

A kdo to zaplatí? To už je věc složitější. Zapojit by se mohly neziskovky a další organizace. Nicméně žádný stát by si neměl dovolit nabrat tuny uprchlíků, když na jejich integraci nemá peníze (Německo). A právě proto by se takové programy měly zaměřovat na děti, které reálně mohou přispět k budoucnosti naší společnosti. Nemůžeme totiž pomoci všem, můžeme alespoň pomoci tak, aby nás to nezruinovalo.

A hlavně - strach z toho, že nám Evropu zaplaví muslimové, kteří nás chtějí vyvraždit, je naprosto irelevantní. Jistě, pár takových se najde, většinou jde ale o lidi, kteří utíkají před válkou, nebo totalitním režimem. Je to risk, který musíme podstoupit, abychom si zachovali určitou část lidskosti.

Nakonec bych chtěla říci, že nenávist nic nevyřeší. Přehnaná láska také ne. Všechno tohle může vyřešit jen racionální uvažování, nic jiného. Nemůžeme se nechat ovládat emocema jen protože to po nás chtějí média. Nemůžeme se nechat ovládat blázny, kteří ani nevědí, co povídají (byť mají tunu titulů a přednáší na univerzitách). Nemůžeme se nechat ovlivňovat názory, které cílí na naše primitivní pudy.

Buďme sví, buďme vstřícní a buďme rozumní. To je vše, co v této situaci můžeme udělat.

Diskuze

22. února 2017 v 13:33 | Circle |  Lidé a vztahy
Ráda si s lidmi povídám. Ale jen v případě, že mě lidi poslouchají a jsou ochotní se zamyslet nad tím, co jim říkám. Jinak nemám důvod mluvit a už vůbec nemám důvod se zamýšlet nad tím, co říká ten druhý. A právě proto nemluvím téměř nikdy. Ne že bych neměla co říct, ale proto, že když něco říkám, tak nikdo vůbec nechápe, co tím chci říct. Není to tak, že bych volila špatná slova, lidé zkrátka odmítají posouchat víc, než jednu větu a i s tím mají problém.

Jak podle mého vypadá rozumná diskuze?
"Nebe je šedé."
"Hmm, máš pravdu, ale pouze když je zataženo."
"Nemusí to tak být vždycky. Může nastat i smogová situace."
"Jistě. Obecně ale můžeme říct, že je nebe modré."

Jak podle mého vypadá diskuze, díky níž s daným člověkem nemám potřebu mluvit?
"Nebe je šedé."
"Tak to v žádném případě! Nebe je modré!"
"Ne, nebe je šedé."
"Jsi debil? Nebe je modré, to jsme se učili už v mateřské školce."
"Ale dnes je zataženo."
"To je mi jedno, co je dneska. Nebe je prostě modré."

Na prvním případu vidíte, že obě dvě strany jsou ochotny poslouchat a nad danou větou se zamyslet. Na případu druhém vidíte, že jedna strana je absolutně bezbranná, zatímco ta druhá jen útočí. Bohužel, případ číslo dva je častější.

Jako lidi máme tendence mluvit o svých názorech, aniž by to bylo úplně potřeba. Někdy to u stolu vypadá, jako kdyby každý zúčastněný měl na čele vytetovaný jeho názor a ostatní měli v ruce červenou fixu a začali přepisovat názory ostatních, aby vypadaly, jako ty jeho. A já se ptám proč? Proč vůbec vytahovat něco tak osobního, jako je názor, když o tom tématu ani nebyla řeč?

Jednou jsem seděla v hospodě. Vedle mě seděl jeden kluk a docela příjemně jsme si povídali. O takových obecnostech jako je práce, jak se v životě máme a tak dále. Když najednou zničehonic slyším "No a ti muslimové, ti nám tady vypálí celou Evropu.". V celé diskuzi ani jednou nepadla zmínka o náboženství, muslimech, uprchlících, historii, o ničem. Prostě to z něj vyletělo. Já jsem jen pozvedla obočí a řekla "Není třeba se o takovém tématu bavit." "A proč jako?" "Protože mám na to jiný názor a dnes na hádky nemám náladu." "No ale..." "A co říkáš na to, jak nám barmanka natočila pivo, dobrý, že?" a kluk jen hleděl, napil se piva a dál jsme si povídali, aniž bychom měli potřebu vytahovat naše názory. A jak nám bylo dobře.

Na světě je totiž tolik věcí, o kterých můžeme mluvit, aniž bychom dali najevo, jaký máme názor. Jistě, pokud už je se diskutující znají delší dobu, na diskuzi i názorech vždycky dojde. Pak už je jen na nich, jestli jim to za to stojí a nebo ne.

Dlaší příklad z mého života je diskuze s člověkem, jehož názory byly neotřesitelné. A já se o nich nechtěla bavit. Celou diskuzi vedl jako souboj. Já jsem něco řekla a okamžitě jsem dostala přednášku o tom, jak moc se mýlím. Téma bylo systém a státy. On je těžký kapitalista, já zase socialista. Jeho cílem bylo ze mě udělat kapitalistu. Mým cílem bylo bavit se s člověkem, který mě zajímá, ale o jeho názorech už jsem slyšela dost a ani jeden z nich mě nepřesvědčil. Za celé ty tři dny, co jsem u něj byla, jsem mu říkala "Já se o tom bavit nechci, už mi ta diskuze není příjemná." a jediné, co jsem na to slyšela "Mně ale příjemná je! Já si chci povídat o našich názorech!". Postupem času už jsem jen vymýšlela způsoby, jak odejít, nebo alespoň donutit ho, aby nemluvil a dal mi pokoj. Od té doby jsem ho neviděla a veškerý respekt, který jsem k němu měla, se úplně ztratil. Zkrátka a dobře jsem neměla chuť poslouchat, jak si někdo povídá sám se sebou. Na to jsou blogy ne?;)

Zkrátka a dobře - co je špatného na tom, si povídat o tom, co máme rádi. Jakou hudbu máme rádi, co děláme ve volném čase, jaké je dnes počasí a podobně. Vždyť i ta nejjednodušší témata mohou být pro diskuzi mnohem snesitelnější, než dalekosáhlá diskuze o tom, jestli spolu souhlasíme a nebo nesouhlasíme.

Nakonec jen řeknu, že nemusíte v lidech hledat, v čem s nimi nesouhlasíte. Vždyť je to úplně jedno. Spíš hledejte, jestli máte společné zájmy, o kterých si můžete něco říct. Nakonec je diskuze plná smíchu a ne plná nasraných xichtů...což? :)

Kam dál